O několik minut později se ve dveřích ložnice objevil Vít.
Obličej měl rudý vzteky. Těžce dýchal a mlčky sledoval, jak Jana zapíná zip na naplněné cestovní tašce.
Nakonec se pohrdavě zasmál.
— Komu budeš v šedesáti vůbec k užitku? Chvíli si budeš hrát na hrdou, posedíš v té oprýskané garsonce bez pořádné opravy a sama se ke mně připlazíš zpátky. Jen ještě zvážím, jestli tě po takové ostudě před dětmi vůbec budu chtít přijmout!
Jana narovnala ramena, pevně sevřela ucha tašky a klidně se mu podívala přímo do očí.
— Na kolenou se k tobě nevrátím, Víťo. Zítra si stěhováci přijedou pro mé pracovní křeslo a šicí stroj. A nádobí po návštěvě umyješ sám. Tak často přece připomínáš, že ty jsi tady skutečný pán.
Obula se, zapnula si kabát a vyšla na chodbu, aniž se jedinkrát ohlédla.
Venku ji okamžitě udeřil do tváře ostrý listopadový vítr. Namísto obvyklé únavy však Jana pocítila nečekanou lehkost. Jako by z jejích ramen náhle zmizelo obrovské břemeno, které tam leželo tolik let, až si na jeho váhu zvykla.
Byt po zemřelé tetě ji přivítal pachem starých tapet a usazeného prachu.
Uvnitř bylo chladno. Na oknech visely vybledlé záclony a staré dřevěné parkety zavrzaly téměř při každém kroku.
Jana nechala tašku u dveří, vešla do kuchyně, rozsvítila mdlé stropní světlo a posadila se na starou dřevěnou židli.
Chvíli jen mlčky hleděla kolem sebe na prázdnou, studenou a zatím vůbec neútulnou kuchyň.
Pak se náhle usmála.
Ten byt patřil jí.
Jen jí.
Nikdo jí tu nebude stát za zády a vysvětlovat, na jak malé kousky má krájet brambory. Nikdo nebude rozhodovat o majetku, který jí patří, a požadovat, aby kvůli pohodlí jiných dospělých lidí obětovala to poslední.
Následující týdny se pro Janu slily do jediného dlouhého a rušného dne.
V hlavním zaměstnání si vyřídila dovolenou a téměř všechen čas věnovala opravám.
Z úspor dokázala zaplatit řemeslníky, kteří vyměnili staré trubky a kompletně obnovili elektroinstalaci. Zbytek práce se rozhodla zvládnout sama. Nalepila nové světlé tapety, pečlivě umyla okna, vybírala levný nábytek a snažila se z malé garsonky vytvořit prostý, ale teplý a příjemný domov.
Během prvních dnů jí telefon téměř nepřestával zvonit.
Nejčastěji volala Lenka.
Dcera jí vyčítala všechno možné a dožadovala se, aby matka konečně „ukončila ten cirkus“, vzpamatovala se a vrátila se k Vítovi.
— Mami, jak dlouho to ještě bude pokračovat? Táta tam zůstal úplně sám! Neumí si ani uvařit obyčejnou polévku!
Jana její další emotivní monolog klidně vyslechla.
Potom se slušně rozloučila a hovor ukončila.
Už neměla potřebu cokoli vysvětlovat ani se obhajovat.
Vít jí nezavolal ani jednou.
S hrdým výrazem čekal, až Jana pochopí, jak strašlivou chybu údajně udělala, a sama se vrátí prosit o odpuštění. Při jejich dřívějších, naštěstí vzácných vážných hádkách se obvykle usmiřovala jako první právě Jana, protože dlouhé napětí snášela těžce.
Teď ale ubíhaly dny a potom týdny, zatímco žena se stále nevracela.
Jana si postupně zvykala na úplně jiný život.
Po večerech už nemusela hodiny stát u sporáku a připravovat obrovské porce pro muže, který chtěl neustále večeři, svačinu nebo něco ke kávě. Mohla se projít v nedalekém parku, posedět v malé kavárně nebo jednoduše zůstat doma a užívat si naprosté ticho.
Změna se brzy projevila i na jejím vzhledu.
Tvář se jí projasnila a tmavé kruhy pod očima pomalu zmizely.
Navíc zjistila, že žít sama není jen klidnější, ale také podstatně levnější.
Její mzda spolu s vedlejším příjmem jí bez problémů stačila na všechny nutné výdaje. Poprvé po mnoha letech si dokázala odložit docela slušnou částku, aniž by předem plánovala, na co ji utratí.
Prostě si ji odložila.
Pro sebe.
Přibližně po měsíci, v časném sobotním ránu, někdo naléhavě zazvonil u dveří.
Jana seděla s knihou v ruce. Když uslyšela zvonek, odložila ji, pevněji si přitáhla teplý domácí župan a vydala se do předsíně.
Podívala se kukátkem.
Na chodbě stál Vít.
Nevypadal dobře. Bundu měl zapnutou ledabyle, působil unaveně a zmačkaně a v ruce držel žalostnou kytičku tří karafiátů, které už začínaly vadnout.
Jana odemkla a pootevřela dveře, ale řetízek nesundala.
— Tak ahoj, uprchlice, — pokusil se Vít o lehký úsměv, který však vypadal křečovitě. — Nepustíš manžela dovnitř, aby se podíval, jak sis v těch svých nových komnatách zařídila?
— Proč jsi přišel, Víťo? — zeptala se Jana klidně.
Při pohledu na jeho neupravený vzhled jasně pochopila, že domácnost, kterou tolik let využíval jako samozřejmost, se bez ní zhroutila téměř okamžitě.
— Už se přestaň urážet, Jani. Je to celý měsíc. Předvedla jsi svou povahu, všichni jsme si toho všimli, tak už pojď domů, — řekl a snažil se prostrčit květiny pootevřenými dveřmi. — V lednici skoro nic není a všechny košile mám pomačkané. Lenka nemůže přijet pomoct, má svých starostí až nad hlavu. Tak se sbal, zavolám taxi.
Jana neodpověděla.
Jen na něj hleděla.
V jeho hlase nebyla lítost, omluva ani obyčejné přiznání, že mohl udělat něco špatně.
Mluvil podrážděně a nespokojeně, jako by nepřišel usmířit se se svou ženou, ale vyzvednout si pracovnici, která si z nějakého nepochopitelného důvodu dovolila přestat plnit své povinnosti.
Zjevně byl přesvědčený, že Jana jeho příchod uvítá, rychle si sbalí věci a poslušně se vrátí.
Podívala se na zvadlé květiny a potom znovu na Víta.
Za celý uplynulý měsíc jeho přesvědčení o vlastní bezchybnosti ani trochu nezesláblo.
— Můj domov je teď tady, — řekla Jana tiše. — Nemám se kam vracet.
Vítova tvář se okamžitě proměnila.
— To myslíš vážně? Kvůli nějaké garsonce chceš zničit rodinu? — zvýšil hlas. — Až onemocníš, kdo ti pomůže? Stáří už klepe na dveře a ty nevíš, co děláš! Vrať se domů, dokud ti to ještě nabízím po dobrém!
Jana tón nezměnila.
— Už jsem se rozhodla, Víťo. Košile se nauč žehlit sám. Až budeš příště vařit polévku, nakrájej brambory přesně na takové kousky, jaké máš rád.
Klidně mu zavřela dveře před nosem a otočila klíčem v zámku.
Ještě chvíli se z chodby ozývalo jeho rozhořčené mumlání.
Potom se ozvaly těžké kroky, které postupně slábly někde dole na schodišti.
Jana se vrátila do kuchyně.
Na stole stál krásný hrnek, který si nedávno koupila jen pro sebe. Zapnula rychlovarnou konvici a přešla k oknu.
Na dvoře školník pomalu shraboval poslední podzimní listí. Mezi těžkými šedými mraky se na několik minut objevilo bledé zimní slunce.
V bytě bylo teplo.
Ticho.
A nečekaně krásný klid.