— Samozřejmě že o ní, — zasmála jsem se. — To, že je moje dcera, ještě neznamená, že nevím, co jí chybí. Je mi šestapadesát, Petře. O mužích toho vím víc, než si někteří muži sami o sobě dokážou připustit. Myslíš, že Lence stačí kytice a večeře při svíčkách? Té chybí opravdový oheň.
Pozorně se na mě zadíval a trochu přimhouřil oči.
V pohledu mu zajiskřilo. Možná za to mohla vodka. A možná moje slova.
— Takže vy jste odbornice na rozdělávání ohně? — zeptal se. — Nemohla byste mi dát pár rad? Jak to udělat, aby létaly jiskry, ale celý dům se přitom nezakouřil?
Rozesmála jsem se tak hlasitě, až se pode mnou postel zatřásla.
Ten dlouhán moji hru pochopil a rozhodl se ji hrát se mnou. A k vlastnímu překvapení jsem zjistila, že mě to baví.
Alkohol už pracoval naplno. Naše řeči byly čím dál odvážnější a vzduch v dusném pokoji jako by se pomalu zahříval.
Nalila jsem další rundu a cítila, jak se ve mně probouzí dávná Helena — ta, která kdysi dokázala jediným pohledem způsobit, že mladí kluci zapomněli, co chtěli říct.
— Tajemství není nijak složité, Petře, — začala jsem tišeji, jako bych se mu chystala prozradit státní tajemství. — Musíš vědět, kam fouknout, aby se objevily jiskry. A nesmíš mít strach, že se přitom taky trochu spálíš. Jsi mladý a plný síly, ale sedíš tu vedle mě, staré herky, a stěžuješ si na osud. Přitom bys mohl…
Úmyslně jsem nedokončila větu.
Nechala jsem ji viset ve vzduchu jako proužek kouře nad ohništěm.
Petr se naklonil o něco blíž.
Ucítíla jsem jeho kolínskou. Nebyla drahá, ale měla v sobě zvláštní teplo, které mi překvapivě vyhovovalo.
— Mohl bych co? — zeptal se.
V hlase se mu objevila lehká chraplavost, jako by ho vlastní otázka samotného překvapila.
— Obrátit svět vzhůru nohama, — odpověděla jsem s úsměvem a opřela se o polštář. — Ale nejdřív si ještě nalijeme. Noc je dlouhá a řidič odtahovky se podle všeho rozhodl, že máme času dost.
Znovu jsme si přiťukli.
Mezi námi se objevilo cosi zvláštního. Napětí, očekávání a nebezpečná zvědavost smíchané dohromady.
Vodky ubývalo, rozhovor byl stále otevřenější a dokonce ani ten příšerný pokoj s matnou žárovkou, oprýskanými zdmi a skřípajícími postelemi už nepůsobil tak odpudivě.
Dobře jsem věděla, že kdyby Lenka slyšela, o čem si spolu povídáme, nejspíš by nejdřív uškrtila mě a vzápětí svého manžela.
Jenže k čertu s tím. Bylo mi šestapadesát a pořád jsem ještě dokázala přimět muže, aby se na mě nedíval jen jako na postarší příbuznou.
— Řekněte mi pravdu, Heleno, — ozval se Petr, když byla láhev asi z poloviny prázdná. — Vy jste za mlada musela motat hlavu všem chlapům široko daleko.
Usmála jsem se a oči z něj nespustila.
— A jak si myslíš, že to bylo? A mimochodem, ještě dnes nejsem žádné zboží po záruce.
Zasmál se, ale tentokrát v tom smíchu byla znát nervozita.
A tehdy mi došlo, že tahle noc bude mnohem zajímavější, než jsme oba čekali ve chvíli, kdy nám recepční podal klíč od pokoje.
Déšť bubnoval do skla, postele vrzaly při každém pohybu a my mluvili jako dva spiklenci, kteří na pár hodin zapomněli, jaký vztah mezi nimi vlastně je.
Noc se rozjížděla jako starý náklaďák puštěný z prudkého kopce.
Kapky tloukly do kovového parapetu tak hlasitě, jako by venku na vesnické svatbě hrál opilý harmonikář.
Seděla jsem na posteli a už jsem se necítila jako něčí tchyně. Připadala jsem si spíš jako hrdinka starého filmu — žena s výraznou rtěnkou a tenkou cigaretou, která dokáže zlomit mužské srdce pouhým zvednutím obočí.
Petr, příjemně otupělý alkoholem, se natáhl na své posteli a sledoval mě s novým zájmem, který už byl až podezřele živý.
— Ach, Petře, — povzdechla jsem si a otáčela prázdným kelímkem mezi prsty. — Zažila jsem časy, kdy jsem takové noci netrávila v podobných dírách. Mládí je horké období. Kluci kolem mě poletovali jako komáři nad rybníkem v létě. Jeden nápadník mi dokonce jezdil večer pod okny na motorce a hulákal: „Heleno, pojď ven!“ Zřejmě si vážně myslel, že tím dobude moje srdce.
Petr se ušklíbl a zvedl se na lokti.
V mdlém světle lampy vypadalo jeho strniště skoro loupežnicky a oči mu pobaveně zářily.
— Vy jste tedy opravdu bývala taková osudová žena? — zeptal se. — Já si vás vždycky představoval hlavně u svíčkové a na zahrádce.
— Svíčková je pro duši, Petře, — odpověděla jsem a mrkla na něj tak, že málem pustil kelímek. — Pro tělo jsem mívala jiné recepty. Večer jsem občas utekla na tancovačku a před kulturákem už čekali nápadníci. Jeden přinesl kopretiny, jiný láhev levného vína. Jednou jsem dokonce protancovala kus večera s předsedou družstva. Ženatý chlap, vážný člověk, a knír měl tak nápadný, že ho člověk zahlédl dřív než jeho samotného.
Petr zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál.
Nevědomky jsem si všimla, jak se mu napjaly svaly na krku. Pevné, mladé.
Rozhodně ne jako u mého zesnulého Karla, který v posledních letech svého života připomínal spíš velký polštář na pohovce než muže, jenž mě kdysi dokázal rozesmát jediným pohledem.
Vodka mi už úplně rozvázala jazyk a já pokračovala, jako bych znovu seděla na motorce z mládí a hnala se noční silnicí.