— A ty ses proč tak složil, Petře? — pokračovala jsem a dolila mu. — Jsi mladý, zdravý, krev ti ještě proudí pořádně, a přesto sedíš jako unavený důchodce a naříkáš, že si tě žena nevšímá. Kam se poděla tvoje chlapská odvaha? To se opravdu bojíš někdy zariskovat?
Znehybněl s kelímkem v ruce.
Díval se na mě, jako bych mu právě navrhla, že ten motel celý ukradneme a odjedeme s ním rovnou k moři.
Pak se mu na rtech pomalu objevil trochu křivý, ale překvapivě přitažlivý úsměv.
— Vy mě teď vyzýváte, Heleno? — zeptal se.
V jeho hlase znovu zazněla ta chraplavá nota, kvůli níž by nejedné ženě po padesátce mohlo na okamžik vynechat srdce.
— Třeba nejsem takový dobrodruh jako ti vaši motorkáři, ale úplně bez odvahy taky nejsem.
— Tak mě překvap, — popíchla jsem ho.
Opřela jsem se o polštář a překřížila nohy. Lem šatů se přitom posunul o kousek výš. Jen nepatrně — rozhodně ne tolik, aby to působilo vulgárně, ale dost na to, aby si toho Petr všiml.
— Pořád vyprávíš, jak nudné manželství máš, a přitom se sám neodvážíš udělat jediný krok.
Petr dopil vodku jedním douškem, lehce se zašklebil a zničehonic vstal.
Pokoj byl sotva větší než komora, a tak mu stačily dva kroky a stál přímo vedle mě.
Vzduch mezi námi se najednou změnil v cosi hustého a těžkého, skoro jako rozehřátý med.
— Tak co, Petře? — řekla jsem a podívala se na něj zdola.
Srdce mi tlouklo až někde v krku, ale rozhodně jsem mu nehodlala dát najevo, jak jsem nervózní.
— Stojíš tu jako socha, a ještě před chvílí jsi mluvil o tom, čeho všeho jsi schopný. Co se stalo? Došla ti slova?
Pomalu ke mně natáhl ruku, skoro jako by měl strach, že vyplaší divokou kočku, a opatrně mě chytil za zápěstí.
Jeho prsty byly teplé a lehce drsné.
Po kůži mi přeběhl mráz. Skoro jsem se sama nad sebou rozesmála, protože jsem se v tu chvíli cítila jako šestnáctiletá holka.
— Já se nebojím, Heleno, — řekl tiše.
Z hlasu zmizela předchozí sebejistá chraplavost. Zůstala v něm jen podivná, skoro chlapecká nejistota.
— Jen mě nikdy nenapadlo, že mě právě moje tchyně bude povzbuzovat k hrdinským výkonům.
— První už máš za sebou, — odpověděla jsem a sevřela mu dlaň. — Udělal jsi ten krok. Tak si teď sedni a přestaň se třást jako list ve větru. Já tě přece nesním.
Petr se posadil na okraj mé postele.
Pružiny pod námi žalostně zasténaly, jako by tím celý motel vyjadřoval svůj názor na naši situaci.
Voněl vodkou, mužským potem a ještě něčím lehce nahořklým, co jsem nedokázala pojmenovat. Hlava se mi z toho motala skoro víc než z alkoholu.
Najednou jsem si uvědomila, že sedíme téměř těsně vedle sebe.
V hrudi se mi rozlévalo dávno zapomenuté, rozpustilé teplo, o němž jsem si myslela, že zmizelo spolu s mládím a s mým zesnulým manželem.
— A co kdybychom nebyli příbuzní? — zeptal se zničehonic Petr.
Díval se přitom na zeď, ale jeho dech byl znatelně rychlejší.
— Kdybychom se třeba potkali kdysi dávno. Na jedné z těch vašich tancovaček.
Rozesmála jsem se a zaklonila hlavu.
Vlasy se mi rozsypaly po polštáři.
V tom okamžiku jsem si skutečně připadala jako královna tanečního sálu, přestože jsme seděli v odporném motelu a vedle mě byl muž mé vlastní dcery.
— Ale Petře. Kdybys mě tehdy potkal na tancovačce, zamotala bych ti hlavu během pár minut. Běhal bys za mnou stejně jako ten kluk na motorce a nosil bys mi kytice kopretin natrhaných někde u silnice. Ani by tě nenapadlo počítat, kdo je o kolik let starší. Zatočila bych s tebou tak, že bys zapomněl na věk i na vlastní jméno.
Otočil se ke mně.
V očích se mu odrážela slabá žárovka a připomínala dva malé žluté plamínky.
Naše tváře dělila sotva šířka dlaně.
A najednou mě napadlo, že kdyby neexistovala Lenka, kdyby mezi námi nebyly všechny ty rodinné vazby a povinnosti, možná bych si dovolila udělat přesně to, po čem jsem v té chvíli toužila.
Toužila jsem po otřesu.
Po něčem, co by mě vytrhlo z každodennosti.
Chtěla jsem znovu cítit, že jsem žena, nejen matka, tchyně a možná jednou babička.
Přála jsem si, aby se na mě ten vysoký muž s unavenýma očima díval jako na přitažlivou ženu, ne jako na starý kus rodinného inventáře.
— Proč na mě tak koukáš, Petře? — zeptala jsem se.
I můj hlas byl najednou trochu zastřený.
— Chceš slyšet pokračování?
Zamrkal, jako by se právě probral ze snu.
Jeho dlaň mi pomalu přejela po rameni.
Dotek byl sotva znatelný, přesto mi tělem projela prudká jiskra.
Na okamžik jsem zavřela oči a dlouze vydechla.
— Heleno… — začal Petr.
Přiložila jsem mu prst ke rtům.
— Pst. Nemusíš nic říkat. Vím moc dobře, co ti běží hlavou. Nejsi první muž, který se na mě takhle podíval.
Vtom něco hlasitě udeřilo do okna.
Možná to byla větev, kterou vítr mrštil proti sklu. A třeba se naše porouchaná škodovka venku jen rozhodla připomenout, že právě kvůli ní jsme se do téhle situace dostali.
Oba jsme sebou trhli a okamžitě od sebe odskočili jako spiklenci, kteří zaslechli kroky někoho blížícího se chodbou.
Rozesmála jsem se. Cítila jsem, jak napětí pomalu povoluje, a plácla jsem Petra dlaní do kolena.