Tchyně bez jediného slova přivezla příbuzné na naši chalupu a dovolila jim rozebrat moje zásoby na zimu. Její velkorysé rozdávání ale skončilo přesně ve chvíli, kdy jsem přijela já.

— Klárko, dobrý den. Vy jste tu chalupu prodali, nebo jste se rozhodli narychlo vystěhovat? — hlas naší sousedky ze zahrádkářské osady, paní Aleny Procházkové, zněl v telefonu tak přesně a přísně, jako by podávala hlášení veliteli.

— Proč si to myslíte? S Petrem jsme teď ve městě, — odpověděla jsem a přidržela si telefon ramenem, zatímco jsem v hobbymarketu porovnávala zahradní hadice.

— Tak ti můžu rovnou pogratulovat k otevření velkoobchodu, — uchechtla se sousedka. — Tvoje tchyně právě udělala z vašeho sklepa výdejnu zavařenin. Za chvíli budete mít před brankou kolonu aut. Ivana nosí z kufru prázdné krabice a paní Ludmila všem velí jako vedoucí skladu: „S těmi sklenicemi hříbků opatrně, ty jsou pro strýce Bohumila k narozeninám!“

Pomalu jsem položila hadici zpátky do regálu. Petr, který vedle mě vybíral novou vrtačku, si všiml mého výrazu a tázavě se na mě podíval.

— Petře, — vydechla jsem těžce. — Vypadá to, že klíč, který jsi mámě nechal jen proto, aby zalévala skleník, jí nějakým zázrakem otevřel vstup do pohádkové pokladnice. Jen místo zlata jsou tam moje zavařeniny. Jedeme.

Cesta na chalupu nám běžně zabrala asi půl hodiny, ale ten den jsme to zvládli za necelých pětadvacet minut. Branka byla dokořán, jako by majitelé čekali autobus výletníků. Na verandě panovala atmosféra hlučné rodinné hostiny. Na mém oblíbeném krajkovém ubrusu ležely nakrájené potraviny a uprostřed stolu stála otevřená sklenice jahodové marmelády, kterou jsem si schovávala na zimu.

Paní Ludmila seděla v čele stolu s tak slavnostním a sebejistým výrazem, jako by právě oficiálně připojila naši chalupu k rodinnému majetku. Petrův starší bratr Martin právě vynášel z domu těžkou bednu nakládaných rajčat. Jeho žena Jana pečlivě přepočítávala sklenice a Petrova mladší sestra Ivana se snažila nacpat několik sklenic mého domácího leča do velké nákupní tašky.

— Jé, majitelé dorazili! — zvolal Martin nepřirozeně vesele a zastavil se na schodech s krabicí v náručí.

— I vám dobrý den, — řekla jsem, opřela se o futro a založila ruce na prsou. — Paní Ludmilo, vidím, že obyčejné zalití okurek si dnes vyžádalo celou rodinu, několik aut a mimořádnou likvidaci mých zimních zásob?

Ivana, která pracovala jako recepční v kosmetickém salonu, se okamžitě dotčeně narovnala a uhladila si slavnostnější halenku.

— Kláro, proč z toho hned děláš divadlo? — protočila oči. — Vždyť ta zelenina roste v zemi sama. Není to salon, kde musíš pořád myslet, jednat se zákaznicemi a hlídat objednávky. Hodíš semínka do hlíny, párkrát zaliješ a je hotovo. Lečo beru pro Terezku. Sedí celé dny v kanceláři, potřebuje domácí vitaminy. Ty si přece můžeš udělat další sklenice!

— Ivanko, — usmála jsem se tak vlídně, že Petr pro jistotu ustoupil o pár kroků, — kdyby zelenina opravdu rostla úplně sama, neexistovali by zahradníci ani agronomové. Rajčata se musí vyvazovat, vyštipovat, chránit před chorobami a včas zalévat. Věř mi, je to o něco složitější než zapisovat klientky na barvení vlasů do kalendáře.

— Ty jenom nesnášíš moji dceru, protože jsi sama celý život dělala v obchodě! — vyštěkla švagrová.

— Tvoje pracovní úspěchy mě opravdu netrápí, Ivano. Ale právě teď držíš moji sklenici leča, jako by šlo o poslední vzorek drahé kosmetiky zdarma. Vrať ji.

Ivana hlasitě nasála vzduch, zrudla vzteky a podrážděně položila sklenici zpátky do krabice. Pak se do hovoru vložila Jana. Pracovala jako pokladní v prodejně stavebnin a milovala debaty o cenách i vlastní „ověřené informace“.

— Kláro, proč jsi tak lakomá? — sevřela nespokojeně rty a nenápadně se snažila zakrýt tělem velkou sklenici okurek. — Máš tady tolik zásob, že by to vystačilo několika rodinám. A mimochodem, dáváš tam moc octa. To není dobré na žaludek. My ty okurky bereme pro Terezu. Má gastritidu a domácí jídlo je stejně zdravější než kupované, aspoň v tom není žádná chemie. To ti je líto dát něco vlastní rodině?

— Jano, — unaveně jsem si promnula kořen nosu, — kdybys sledovala i něco jiného než slevy na vrtačky a barvy, věděla bys, že ocet v nálevu není jen kvůli chuti. Pomáhá potraviny uchovat a brání množení nebezpečných bakterií. A gastritida se řeší vhodným jídelníčkem a doporučením lékaře, ne jídlem, které někdo bez svolení odnesl z cizího sklepa.

— Sobče! — Janě okamžitě naskákaly na tváři rudé skvrny. — Kvůli jedné sklenici okurek se rozhádáš s celou rodinou!

— Kvůli jedné sklenici se hádat nebudu, — odpověděla jsem klidně. — Ale ty ji teď odneseš zpátky tak rychle, jako kdyby ti u pokladny zákazník oznámil, že chce vrátit zboží bez účtenky.

Jana naštvaně odfrkla, ale sklenici nakonec pustila z rukou. Martin si všiml, že se atmosféra nebezpečně přiostřuje, a rozhodl se vystoupit jako usmiřovatel.

— Holky, přestaňte se přece hádat kvůli jídlu! Petře, řekni svojí ženě, že jsme všichni jedna rodina. To vážně stojí pár sklenic za pokažené vztahy?

Petr do té chvíle mlčky sledoval, co se děje. Po bratrových slovech však udělal krok dopředu. Tvář měl najednou chladnou a naprosto vážnou.

— Martine, vztahy neničí člověk, který si chrání vlastní věci. Ničí je ten, kdo přijede do cizího domu s prázdnými krabicemi a bez dovolení vleze do cizího sklepa. Všechno vraťte. Hned.

Paní Ludmila pochopila, že jí situace přestává podléhat, a podrážděně udeřila dlaní do stolu. Otevřená marmeláda se jen zázrakem nepřevrhla.

— Já jsem matka tvého manžela! — prohlásila slavnostně, jako by pronášela řeč před sálem lidí. — Mám plné právo vzít pár sklenic pro svého bratra k narozeninám! A houby rostou v lese. Jsou to přírodní zdroje, patří všem, ne tobě osobně!

— Paní Ludmilo, — odpověděla jsem, vytáhla telefon a otevřela kalkulačku, — jakmile člověk houby legálně nasbírá, stávají se jeho majetkem. Zato vstoupit bez svolení do cizího sklepa a odnášet z něj cizí věci už může mít docela jiné právní následky.

— Kramářko! — tchyně si teatrálně přitiskla dlaň na hruď. — Ty celý život myslíš jenom na peníze! Nemáš v sobě ani trochu lidskosti, ani trochu štědrosti! Jen počítání a lakota!

— Moje štědrost končí přesně ve chvíli, kdy někdo bez dovolení začne odnášet moje věci, — odpověděla jsem bez pohnutí a dál mačkala tlačítka kalkulačky. — A vy se teď rozčilujete tak hlasitě, jako kdyby vás někdo chytil před obchodem s nezaplaceným nákupem v tašce.

Na verandě zavládlo ticho. Bylo slyšet jen bzučení vosy, která kroužila nad otevřenou marmeládou.

— Takže teď si to spočítáme přesně, — řekla jsem a otevřela poznámky, kam jsem si pravidelně zapisovala množství hotových zásob. — Sedm sklenic hříbků. Deset sklenic leča. Patnáct sklenic nakládaných okurek. Několik sklenic rozmixovaného ovoce. K tomu cena zeleniny, cukru, koření, víček, sklenic, vody a elektřiny. A připočítáme i můj čas podle běžné hodinové sazby za pomoc v domácnosti. Výsledek je…

Řekla jsem celkovou částku nahlas. Martin překvapeně hvízdl a podíval se na bednu vedle sebe.

— Buď všechno zaplatíte, nebo to okamžitě vrátíte, — řekl tvrdě Petr, přistoupil k matce a vzal jí klíče od chalupy. — A odteď sem bez nás nikdo jezdit nebude.

V té chvíli zazvonil telefon paní Ludmily, který ležel na stole. Na displeji svítilo jméno „Bratr Bohumil“. Tchyně roztřesenými prsty zapnula hlasitý odposlech a žalostně spustila:

— Bohoušku… hříbky k narozeninám nebudou. Klára nám těch pár sklenic nedopřála a ještě všechny vyhnala z chalupy…

Z druhého konce se ozvalo těžké povzdechnutí. Bohumil byl přímočarý člověk a za dlouhá léta svou sestru poznal až příliš dobře.

— Ludmilo, tys zase jela k dětem bez dovolení a ještě sis s sebou přivezla celé příbuzenstvo? — zeptal se tak hlasitě, až reproduktor zapraskal. — Jasně jsem ti říkal, že cizí věci na svém stole nechci! Okamžitě se Kláře omluv a vraťte všechno, co jste stačili odnést. Ty už vážně nemáš ani kousek studu?

Hovor vzápětí skončil. Paní Ludmila seděla bez hnutí, rudá až po uši, a zírala na zhasnutý displej.

Vrátit všechny sklenice zabralo asi patnáct minut. Martin s Janou mlčky nosili krabice zpátky do sklepa. Ivana pevně semkla rty, sedla do auta a odjela jako první, aniž by se rozloučila. Když se poslední sklenice vrátila na svou polici, došla jsem znovu na verandu.

— Za otevřenou marmeládu, sýr a salám, které jste vytáhli z naší lednice, mi dlužíte dvanáct set korun, paní Ludmilo, — řekla jsem zdvořile a natáhla ruku. — Klidně mi to můžete poslat převodem.

Tchyně neřekla ani slovo. Vytáhla peněženku, vyndala dvě pomačkané bankovky, prudce je položila na stůl a se vztyčenou hlavou zamířila k Martinovu autu.

S Petrem jsme na zahradě zůstali sami. Manžel mě objal kolem ramen a zadíval se za autem, které pomalu vyjíždělo z brány.

— Víš, — usmál se, — ty okurky ve skleníku nakonec opravdu vůbec nezalili.

— To nevadí, — odpověděla jsem, smetla z ubrusu drobky chleba a schovala peníze do kapsy. — Zaliju je sama. Hlavně že odteď bude na naší chalupě o pár nezvaných návštěvníků méně.