— Klárko, dobrý den. Vy jste tu chalupu prodali, nebo jste se rozhodli narychlo vystěhovat? — hlas naší sousedky ze zahrádkářské osady, paní Aleny Procházkové, zněl v telefonu tak přesně a přísně, jako by podávala hlášení veliteli.
— Proč si to myslíte? S Petrem jsme teď ve městě, — odpověděla jsem a přidržela si telefon ramenem, zatímco jsem v hobbymarketu porovnávala zahradní hadice.
— Tak ti můžu rovnou pogratulovat k otevření velkoobchodu, — uchechtla se sousedka. — Tvoje tchyně právě udělala z vašeho sklepa výdejnu zavařenin. Za chvíli budete mít před brankou kolonu aut. Ivana nosí z kufru prázdné krabice a paní Ludmila všem velí jako vedoucí skladu: „S těmi sklenicemi hříbků opatrně, ty jsou pro strýce Bohumila k narozeninám!“
Pomalu jsem položila hadici zpátky do regálu. Petr, který vedle mě vybíral novou vrtačku, si všiml mého výrazu a tázavě se na mě podíval.
— Petře, — vydechla jsem těžce. — Vypadá to, že klíč, který jsi mámě nechal jen proto, aby zalévala skleník, jí nějakým zázrakem otevřel vstup do pohádkové pokladnice. Jen místo zlata jsou tam moje zavařeniny. Jedeme.
Cesta na chalupu nám běžně zabrala asi půl hodiny, ale ten den jsme to zvládli za necelých pětadvacet minut. Branka byla dokořán, jako by majitelé čekali autobus výletníků. Na verandě panovala atmosféra hlučné rodinné hostiny. Na mém oblíbeném krajkovém ubrusu ležely nakrájené potraviny a uprostřed stolu stála otevřená sklenice jahodové marmelády, kterou jsem si schovávala na zimu.
Paní Ludmila seděla v čele stolu s tak slavnostním a sebejistým výrazem, jako by právě oficiálně připojila naši chalupu k rodinnému majetku. Petrův starší bratr Martin právě vynášel z domu těžkou bednu nakládaných rajčat. Jeho žena Jana pečlivě přepočítávala sklenice a Petrova mladší sestra Ivana se snažila nacpat několik sklenic mého domácího leča do velké nákupní tašky.
— Jé, majitelé dorazili! — zvolal Martin nepřirozeně vesele a zastavil se na schodech s krabicí v náručí.
— I vám dobrý den, — řekla jsem, opřela se o futro a založila ruce na prsou. — Paní Ludmilo, vidím, že obyčejné zalití okurek si dnes vyžádalo celou rodinu, několik aut a mimořádnou likvidaci mých zimních zásob?
Ivana, která pracovala jako recepční v kosmetickém salonu, se okamžitě dotčeně narovnala a uhladila si slavnostnější halenku.
— Kláro, proč z toho hned děláš divadlo? — protočila oči. — Vždyť ta zelenina roste v zemi sama. Není to salon, kde musíš pořád myslet, jednat se zákaznicemi a hlídat objednávky. Hodíš semínka do hlíny, párkrát zaliješ a je hotovo. Lečo beru pro Terezku. Sedí celé dny v kanceláři, potřebuje domácí vitaminy. Ty si přece můžeš udělat další sklenice!
— Ivanko, — usmála jsem se tak vlídně, že Petr pro jistotu ustoupil o pár kroků, — kdyby zelenina opravdu rostla úplně sama, neexistovali by zahradníci ani agronomové. Rajčata se musí vyvazovat, vyštipovat, chránit před chorobami a včas zalévat. Věř mi, je to o něco složitější než zapisovat klientky na barvení vlasů do kalendáře.
— Ty jenom nesnášíš moji dceru, protože jsi sama celý život dělala v obchodě! — vyštěkla švagrová.
— Tvoje pracovní úspěchy mě opravdu netrápí, Ivano. Ale právě teď držíš moji sklenici leča, jako by šlo o poslední vzorek drahé kosmetiky zdarma. Vrať ji.
Ivana hlasitě nasála vzduch, zrudla vzteky a podrážděně položila sklenici zpátky do krabice. Pak se do hovoru vložila Jana. Pracovala jako pokladní v prodejně stavebnin a milovala debaty o cenách i vlastní „ověřené informace“.
— Kláro, proč jsi tak lakomá? — sevřela nespokojeně rty a nenápadně se snažila zakrýt tělem velkou sklenici okurek. — Máš tady tolik zásob, že by to vystačilo několika rodinám. A mimochodem, dáváš tam moc octa. To není dobré na žaludek. My ty okurky bereme pro Terezu. Má gastritidu a domácí jídlo je stejně zdravější než kupované, aspoň v tom není žádná chemie. To ti je líto dát něco vlastní rodině?
— Jano, — unaveně jsem si promnula kořen nosu, — kdybys sledovala i něco jiného než slevy na vrtačky a barvy, věděla bys, že ocet v nálevu není jen kvůli chuti. Pomáhá potraviny uchovat a brání množení nebezpečných bakterií. A gastritida se řeší vhodným jídelníčkem a doporučením lékaře, ne jídlem, které někdo bez svolení odnesl z cizího sklepa.
— Sobče! — Janě okamžitě naskákaly na tváři rudé skvrny. — Kvůli jedné sklenici okurek se rozhádáš s celou rodinou!
— Kvůli jedné sklenici se hádat nebudu, — odpověděla jsem klidně. — Ale ty ji teď odneseš zpátky tak rychle, jako kdyby ti u pokladny zákazník oznámil, že chce vrátit zboží bez účtenky.
Jana naštvaně odfrkla, ale sklenici nakonec pustila z rukou. Martin si všiml, že se atmosféra nebezpečně přiostřuje, a rozhodl se vystoupit jako usmiřovatel.
— Holky, přestaňte se přece hádat kvůli jídlu! Petře, řekni svojí ženě, že jsme všichni jedna rodina. To vážně stojí pár sklenic za pokažené vztahy?
Petr do té chvíle mlčky sledoval, co se děje. Po bratrových slovech však udělal krok dopředu. Tvář měl najednou chladnou a naprosto vážnou.