— A co mi asi uděláš, bábo? Zavoláš policii? — Radek se pohodlně rozvalil na lavici v kuchyni a pomalu míchal cukr v hrnku s kávou. — Přijedou, chvíli se tu budou motat a zase odjedou. Jenže já tu zůstanu. A potom to Jana schytá ještě hůř.
Moje dcera stála u dřezu zády ke mně a dívala se z okna. Nervózně si stahovala rukáv domácí mikiny přes zápěstí, jako by tím mohla něco skrýt. Na levé lícní kosti měla čerstvou modřinu. Přijela jsem bez ohlášení. Doma jsem uvařila velký hrnec plněných paprik, rozdělila je do krabiček a cestou jsem se rozhodla, že jim část přivezu. Byt jsem odemkla náhradním klíčem. Stačilo vejít dovnitř a hned jsem pochopila, co se tam děje. Radek se ani nesnažil tvářit jinak. Takový byl vždycky. Byl přesvědčený, že peníze a vlivní rodiče mu dovolují úplně všechno.
Když se Radek jen natáhl pro ubrousek, Jana se napjala, jako by čekala ránu. Pozorovala ho koutkem oka a skoro se bála hlasitěji nadechnout. Ve vedlejším pokoji spal můj tříměsíční vnuk Matěj. Jana se pohybovala po kuchyni téměř neslyšně. Každý krok, každý zvuk měla pod kontrolou, jen aby svého manžela ničím nevyprovokovala k dalšímu výbuchu vzteku.
— Sbal si věci a odejdi odsud, — řekla jsem a nespustila z Radka oči.
Roztáhl ústa do širokého úsměvu. Tentokrát ho to očividně opravdu pobavilo. Pomalu vstal a narovnal se přede mnou. Byl skoro o hlavu vyšší než já.
— Byt je můj a manželka taky, — procedil mezi zuby. — My dva si svoje problémy vyřešíme sami. Ty radši vypadni, dokud ti nepomůžu ze schodů. Do cizí rodiny se nepleť.
Když kolem mě procházel, schválně do mě tvrdě vrazil ramenem. Pak zamířil do obýváku a pustil televizi tak nahlas, až se zvuk rozléhal po celém bytě. Sportovní komentátor právě křičel nad vstřeleným gólem. Radek mě vůbec nepovažoval za někoho, koho by se měl obávat. V jeho očích jsem byla jen otravná starší ženská, která neví, kde je její místo.
Došla jsem k Janě a opatrně jí položila ruku na rameno. Prudce sebou trhla.
— Jani, vytáhni tašky. Vezmi doklady, oblečení a všechno, co potřebuje Matěj.
— Mami, prosím, nedělej to, — zašeptala a vyděšeně se podívala ke dveřím do obýváku. — Slíbil mi, že už se to nebude opakovat. Když zjistí, že se balím, tak nám…
— Udělej, co ti říkám.
Vytáhla jsem telefon. Neměla jsem známé na policii. Neznala jsem žádného mocného úředníka a na účtu jsem rozhodně neměla miliony. Měla jsem ale něco jiného. Rodinu. Opravdovou, početnou rodinu. Vytočila jsem číslo svého nejstaršího syna.
— Martine, všeho nech. Vezmi s sebou kluky. Zavolej strejdovi Karlovi a jeho synům. Okamžitě přijeďte k Janě.
Nemusela jsem vysvětlovat vůbec nic. Martinův hlas zněl stručně a klidně.
— Rozumím. Už vyrážíme.
S Janou jsme zůstaly v kuchyni. Objala jsem ji a držela za ruku. Z obýváku se ozýval Radkův hlasitý smích, když se bavil něčím v televizi. Pokaždé, když se zasmál, ucítila jsem, jak se dcera zachvěla. Její dlaň jsem ale nepustila ani na okamžik.
Asi po čtyřiceti minutách začaly dole před domem jedna za druhou bouchat dveře aut. Nebylo to jedno auto. Bylo jich několik. Chvíli nato zazvonil domovní zvonek, ale skoro současně se otevřely vchodové dveře, protože někdo ze sousedů právě vycházel ven. Ze schodiště se začaly ozývat těžké, pravidelné kroky. Nikdo neběžel. Nikdo nekřičel. Přicházeli klidně.
Potichu jsem otevřela dveře bytu.
Předsíň se během okamžiku zaplnila muži. První vešel Martin, za ním Lukáš a Pavel. Potom přicházeli další — moji synovci, sedm nebo osm dospělých, statných chlapů. Ani jeden nezvýšil hlas. Nikdo nenadával, nikdo nevyhrožoval. Jen stáli vedle sebe v úzké chodbě a mlčky hleděli do bytu.
Radek zaslechl pohyb a podrážděně vyšel z obýváku. Nejspíš chtěl zjistit, kdo ho ruší. Jakmile ale uviděl, kolik mužů stojí v předsíni, zarazil se uprostřed kroku. Ještě před chvílí měl připravenou nějakou poznámku, ale najednou nebyl schopný nic říct. Jen pomalu přejížděl očima od jednoho obličeje ke druhému.
Martin si beze spěchu rozepnul bundu.
Radek automaticky ustoupil a patou narazil do taburetu.
— Já… já si musím přeparkovat auto, — dostal ze sebe chraplavě. — Asi jsem někomu zablokoval výjezd.
Martin neřekl jediné slovo. Prostě udělal krok dopředu.
Radek už očividně neměl chuť zjišťovat, co bude následovat. Prudce se obrátil, vyrazil ke dveřím, bokem se protáhl mezi Lukášem a Pavlem a téměř se rozběhl dolů po schodech. Za několik vteřin už z chodby znělo jen rychlé klapání jeho bot o jednotlivé stupně.
Na skříňce v předsíni přitom nechal peněženku i klíče od auta.
Nikdo za ním nešel.
Martin se otočil k sestře.
— Jano, kde máš tašky? Vezmi všechno, co potřebujete. Odvezeme tebe i malého domů.
V tu chvíli se z ložnice ozval pláč probuzeného Matěje. Lukáš tam okamžitě zamířil. Za chvíli se vrátil s dítětem opatrně přitisknutým k hrudi a pomalým pohupováním ho uklidňoval.
Zbytek večera se změnil v tichý, soustředěný shon. Synové a synovci vytahovali kufry, skládali do nich oblečení, nosili ven krabice a kontrolovali, jestli Jana nezapomněla na žádné doklady. Nikdo po ní nechtěl vysvětlení. Nikdo ji nenutil vyprávět, co přesně se stalo, ani se nevyptával, jak dlouho to trvalo.
Prostě odváželi svou sestru a její dítě na místo, kde jim už nikdo nemohl ublížit.
Když naše malá kolona aut vyjížděla ze dvora, okna bytu v pátém patře byla tmavá. Radkovo auto stále stálo před domem přesně tam, kde ho nechal.
Uplynulo několik měsíců.
Modřiny z Janiny tváře pomalu zmizely. Mnohem déle jí trvalo, než se přestala lekat hlasitějších hlasů a prudkých pohybů. Postupně se však vracela sama k sobě. Začala znovu plánovat, chodila s Matějem ven a jednoho dne jsem si uvědomila, že se zase dokáže usmát, aniž by se přitom nejdřív nervózně rozhlédla kolem sebe.
Radek se pro své věci osobně nikdy nevrátil. Po dvou měsících místo něj přijel advokát. Od Martina převzal dokumenty a klíče od auta a na oplátku mu předal připravené podklady k rozvodu.
Od té doby jsme bývalého zetě v našem okolí už ani jednou neviděli.
Dnes večer jsme se zase sešli u mě v kuchyni. Venku byla dávno tma a na sporáku se právě začínala vařit voda v konvici. Pavel vyprávěl nějakou legrační příhodu z práce a ostatní se mu smáli. Lukáš seděl vedle Matěje, krmil ho jablečným pyré a každou chvíli mu ubrouskem utíral umazanou bradu.
Jana seděla mezi svými bratry a poslouchala jejich vtipy s úsměvem na tváři.
Dívala jsem se na své děti a najednou mi bylo úplně jasné něco velmi prostého: nemuseli jsme Radkovi nic dokazovat.
Nemuseli jsme se mstít. Nemuseli jsme mu vyhrožovat ani hledat způsob, jak ho potrestat.
Stačilo, že jsme přišli a stáli při Janě právě ve chvíli, kdy nás skutečně potřebovala.
A to bylo dost.