Martina ji několikrát přenášela z místa na místo. Nakonec ji spolu s papírem odnesla do kontejneru na tříděný odpad.
Pavel se vrátil z posilovny kolem sedmé.
O chvíli později se z předsíně ozvalo:
„Martino!“
Krájela zeleninu v kuchyni.
„Co je?“
„Kde je ta krabice?“
„Jaká?“
„Od mých tenisek!“
Vzpomněla si.
„Vyhodila jsem ji.“
Pavel se objevil ve dveřích.
„Co znamená, že jsi ji vyhodila?“
„Přesně to, co jsem řekla.“
„Dovolil jsem ti to?“
Martina odložila nůž.
„To myslíš vážně?“
„Naprosto. Byla to moje věc.“
„Byla to prázdná lepenková krabice.“
„Na tom nezáleží!“
Zvýšil hlas.
„Proč pořád rozhoduješ za mě?“
„Pavle, stála tam skoro rok.“
„Je to i můj domov!“
„Řekla jsem snad, že není?“
„Chováš se, jako by všechno patřilo jen tobě!“
Martina si pomalu osušila ruce utěrkou.
„Ten byt mi ovšem patří.“
Pavel na okamžik ztichl.
Jen na krátkou chvíli.
Potom mu tvář zrudla ještě víc.
„Tak vidíš! Přesně o tom mluvím! Vždycky musíš zdůraznit, že je byt tvůj!“
„Nikdy jsem to nezdůrazňovala.“
„Právě teď ano!“
„Protože ty jsi začal mluvit o tom, kdo má právo o čem rozhodovat.“
„Víš co?“ Pavel se nervózně zasmál. „Někdy vůbec nechápu, proč jsem si tě bral.“
V kuchyni nastalo úplné ticho.
Dokonce i lednice jako by přestala hučet.
Martina se na něj podívala.
„Zopakuj to.“
Pavel se už nedokázal zastavit.
Možná v sobě ta slova nosil příliš dlouho.
Možná si jednoduše zvykl, že po každém hrubém výroku bývá Martina první, kdo se pokouší napětí zmírnit.
„Myslel jsem, že rodina bude vypadat jinak!“ vyhrkl. „Čekal jsem útulný domov, ženu, která umí normálně vařit, pečuje o sebe a respektuje moje věci. A co jsem dostal?“
Martina nic neříkala.
„Snídaně je pořád stejná. Doma chodíš oblečená jako někdo, komu je všechno jedno. Všechno přestavuješ. Rozhoduješ sama. Přijdu z práce a tady…“
„A co tady?“
Pavel bezmocně rozhodil rukama.
„Není to takové, jaké jsem si představoval.“
Martina přimhouřila oči.
„Takže sis představoval jiný model?“
„Nepřekrucuj to.“
„Ne. Vysvětli mi to. Opravdu mě to zajímá.“
„Chtěl jsem normální rodinný život.“
„A místo toho jsi dostal co?“
Vydechl.
„Nějakou osekanou verzi.“
A právě tehdy se Martina rozesmála.
Ne hlasitě.
Ne hystericky.
Nejdřív se jen usmála. Pak si zakryla ústa dlaní.
Pavel se zamračil, zcela vyvedený z míry.
„Co je na tom k smíchu?“
„Osekaná verze…“
Otřela si slzu, která jí vyklouzla z oka.
„Pavle, právě jsi přirovnal svou manželku k tarifu?“
„Myslel jsem to obrazně.“
„Ne. Řekl jsi to velmi přesně.“
Posadila se ke stolu.
Překvapivě se uvnitř cítila klidná. Takový klid nepoznala už několik měsíců.
„Teď už tomu rozumím.“
„Čemu rozumíš?“
„Proč mám pořád pocit, že nejsem dost dobrá.“
Pavel obrátil oči v sloup.
„Zase děláš drama.“
„Ne. Právě naopak. Drama končí.“
Znehybněl.
Martina se na něj dívala klidně.
„Ty se mnou nežiješ, Pavle. Ty mě celou dobu kontroluješ, jestli odpovídám tvým představám.“
„Nemluv nesmysly.“
„Snídaně není správná. Oblečení není správné. Vlasy nejsou správné. Směju se špatně. Neuklízím správně. K mamince chodím příliš často. A krabici jsem vyhodila špatným způsobem.“
„Jen říkám, co by se dalo zlepšit!“
„Mě?“
„Náš život.“
„Proč tedy musíš vylepšovat vždycky jen mě?“
Pavel otevřel ústa.
Vzápětí je zase zavřel.
Martina pokračovala:
„Zeptal ses mě za posledního půl roku alespoň jednou, co mi vadí na tobě?“
„A co ti na mně vadí?“
Usmála se.
„Vidíš? I teď se ptáš, jako by tě poprvé napadlo, že taková možnost vůbec existuje.“
„Martino, děláš z komára velblouda.“
„Možná.“
Vstala.
„Tak tedy ten velbloud tě teď požádá, abys sis sbalil věci.“
Několik vteřin na ni jen zíral.
„Cože?“
„Slyšel jsi mě.“
„Kvůli krabici?“
„Ne.“
„Kvůli tričku?“
„Ne.“
„Tak kvůli čemu tedy?!“
Martina k němu přistoupila blíž.
„Kvůli člověku, kterým ses vedle mě stal.“
Pavel zbledl.
„Ty chceš zničit manželství kvůli jednomu nepovedenému rozhovoru?“
„Jednomu rozhovoru?“
Martina zavrtěla hlavou.
„Ne, Pavle. Tenhle rozhovor mi jen konečně umožnil slyšet všechny ty předchozí.“
Pavel vypadal ztraceně.
„Teď jednáš pod vlivem emocí.“
„Právě naopak.“
Podívala se na něj tak pokojně, až mu to začalo být nepříjemné.
„Poprvé po dlouhé době nejsem ovládaná emocemi vůbec.“
Vešla do předsíně, otevřela skříň a vytáhla cestovní tašku.
Položila ji před něj.
„Do večera si můžeš odnést to nejnutnější. Zbytek si vyzvedneš později.“
„Ty mě vyhazuješ?“
Martina se na něj zadívala.
Najednou si vzpomněla na jeho dnešní slova.
„Vždyť jsi říkal, že moje tričko patří do popelnice.“
Pavel se zamračil.
„A co má být?“
Martina otevřela vchodové dveře.
„Tak si sbal věci z té své popelnice a běž hledat dokonalý balíček podmínek.“
„Martino!“
„Copak?“
„Budeš toho litovat.“
Usmála se.
„Možná.“
Na okamžik se odmlčela a pak dodala:
„Ale dnes se poprvé víc bojím toho, že zůstanu, než toho, že budu litovat svého rozhodnutí.“
Pavel si balil téměř dvě hodiny.
Přecházel z pokoje do pokoje, hlasitě otvíral skříně a demonstrativně házel oblečení do tašek.
Několikrát se pokusil začít další rozhovor.
„Stejně mi za týden zavoláš.“
Martina mlčela.