Musí obsluhovat návštěvy.
A to nekonečné „musíš“ se jí už zprotivilo.
„Takže mám být ještě hodnější? Ještě štědřejší?“ zopakovala Alena a náhle se zasmála.
Nebyl to veselý smích. Zněl suše, ostře a prázdně.
Petr mimoděk o krok ustoupil.
Před ním už nestála známá unavená žena, která se snaží pokojně vysvětlit své pocity.
Stála proti němu rozzlobená Alena. V očích měla tvrdost, jakou u ní nikdy předtím neviděl.
„Jak ještě štědřejší, Petře? Řekni mi to. Každý měsíc se můj byt mění v bezplatný hotel a jídelnu pro tvoje příbuzné. Platím jejich jídlo, výlety, zničené věci i všechny jejich rozmary. Ty sedíš v pohodlí, přijímáš jejich vděk a užíváš si pověst skvělého příbuzného. A přesto jsem podle tebe pořád málo hodná?“
Petr otevřel ústa. Chystal se znovu mluvit o rodinné povinnosti a starých venkovských zvycích.
Alena ho však nenechala promluvit.
V jejím hlase zněla všechna křivda, která se v ní nahromadila během dvou let manželství.
„Dokážeš si vůbec představit, kolik práce člověka stojí vlastní třípokojový byt ve městě? Pracoval jsi někdy tak dlouho a tak tvrdě, že večer necítíš ruce ani nohy? Víš, jaké to je, když záleží na každé vydělané koruně? Já to vím. Roky jsem šetřila, vzdávala se dovolených, hezkého oblečení, cestování i těch nejmenších radostí. Jen proto, abych jednou měla vlastní střechu nad hlavou!“
Na okamžik se odmlčela a popadla dech.
„Vlastní, Petře! Rozumíš? Můj byt! Ne tvůj, ne tvých příbuzných a dokonce ani náš společný! Koupila jsem ho dávno předtím, než jsem tě poznala. Ty jsi do mého života přišel s venkovskou bezstarostností a prázdnými kapsami!“
Petr se konečně vzpamatoval z jejího náporu a pokusil se převzít kontrolu nad rozhovorem.
„Jak dlouho mi budeš ten byt předhazovat?“ vybuchl. „Koupila sis ho, dobře. A co má být? Vzali jsme se, takže je to náš rodinný domov! V opravdové rodině patří všechno všem. Ty se ale chováš jako úplná majetnice. Šetříš i na chlebu, jako by tvoji blízcí neměli právo na jediné sousto!“
„Na chlebu?“ Alena se znovu hořce zasmála. „Kdyby šlo jen o chleba, nic bych neříkala. Oni sem ale jezdí bydlet v naprostém pohodlí. Používají moje spotřebiče, moje věci, moji koupelnu, všechno, co jsem si pořídila. A přitom se tváří, jako by mi svou návštěvou prokazovali velikou čest!“
Vybavila se jí další příhoda.
„A tvoje prateta Zdena? Pamatuješ, jak přijela údajně jen na lékařské vyšetření? Říkala, že zůstane pár dní, a nakonec tu bydlela celý měsíc. Uvelebila se v mé ložnici, v mé posteli, protože v obýváku na ni prý táhlo. Já spala na staré pohovce. A ani potom jí nebylo nic dost dobré. Stěžovala si, že mám špatné polštáře a příliš měkkou matraci!“
Petr bolestně zkřivil tvář.
Očividně se mu na podobnou epizodu vůbec nechtělo vzpomínat.
„Je to stará žena. Potřebuje pohodlí. Ty jsi mladá, mohla jsi těch pár dní vydržet. Bylo to přece jen dočasné.“
„Dočasné?“ Alena pozvedla obočí.
„Petře, tvoje ‚dočasně‘ trvá už dva roky. Přesně tak dlouho, jako jsme manželé. Dva roky proudí přes můj domov tvoji příbuzní. Žiju jako na nádraží!“
Poslední slova vyslovila pomalu a důrazně:
„Jsem unavená! Slyšíš? Unavená! Z neustálých návštěv, hluku, špíny a povinnosti všem vyhovět. Z toho, že se ve vlastním domě musím přizpůsobovat cizím přáním. Chci po práci přijít domů a odpočívat, ne padnout na kolena při úklidu po další rodinné dovolené placené z mých peněz!“
Na několik vteřin se rozhostilo těžké ticho.
Petr na ni hleděl zpod obočí a přemýšlel, co udělat dál.
Konečně začínal chápat, že jeho obvyklé způsoby už nefungují.
Výčitky, že je lakomá, necitlivá a nemá ráda rodinu, tentokrát nezabraly.
Přiznat Aleně pravdu by však znamenalo přiznat i vlastní závislost na jejích penězích, bytě a trpělivosti.
A k tomu se Petr odhodlat nedokázal.
„A čeho chceš dosáhnout?“ zeptal se nakonec skrz zaťaté zuby. „Mám zakázat své rodině, aby k nám jezdila? Mám jim říct, že je moje žena nechce vidět? Chceš mě donutit, abych se vzdal vlastní rodiny jen proto, že se ti to hodí?“
Alenin obličej zcela znehybněl.
Podívala se mu přímo do očí.
„Ne, Petře,“ odpověděla překvapivě klidně.
V jejím hlase byla taková pevnost, že muž mimoděk zpozorněl.
„Nechci tě nutit, abys zavrhl své příbuzné. Jen navrhuji, abyste všichni začali žít podle svých možností.“
„Takže podle tebe už k nám domů nesmějí jezdit? Jen proto, že ty…“
„Tady se zastav, drahý,“ přerušila ho Alena. „Tohle je můj byt. A já tu už nechci vidět ani tebe, ani nikoho z tvé početné rodiny. Jestli si chcete pohodlně bydlet, odpočívat a nic si neodpírat, začněte si to sami vydělávat!“
„Ty ses úplně zbláznila? Myslíš si, že jsi nejchytřejší?“
„Přesně tak. Vydělávejte si na vlastní bydlení, plaťte si svoje cesty a kupujte si klidně všechny delikatesy, po kterých toužíte. Ale přestaňte sedět na mém krku! A přestaňte konečně považovat moje peníze a majetek za společné vlastnictví celé vaší rodiny!“
Petr zůstal stát jako přimrazený.
Díval se na ni, jako by před sebou měl úplně cizí ženu.
Její slova mu nedávala smysl.
„Můj byt… Nechci tě tu vidět… Vydělávejte si sami…“