Znělo to tak ostře a definitivně, že se nedokázal vzpamatovat.
Dosud znal úplně jinou Alenu.
Občas si stěžovala, brblala a pustila se s ním do nepříjemného rozhovoru.
Nakonec však vždy ustoupila.
Stačilo trochu zatlačit, připomenout jí příbuzné a rodinnou povinnost — a hádka postupně utichla.
Teď proti němu ale stála žena, která se zřejmě rozhodla definitivně.
Tohle už nebyla obyčejná manželská hádka.
Dělo se něco mnohem vážnějšího.
„Ty… ty ses úplně pomátla?“ vypravil ze sebe Petr.
V hlase mu zazněla nejistota.
„Vyhazuješ mě z domu? Z našeho vlastního domu?“
„Z mého domu, Petře,“ opravila ho Alena klidně.
Každé slovo vyslovila zřetelně.
„A ano. Pokud nechceš změnit své chování, pokud nejsi ochotný podílet se stejně jako já na výdajích domácnosti a pokud hodláš dál pořádat nekonečné návštěvy svých příbuzných, sbal si věci.“
Krátce se odmlčela.
„Vrať se na svou milovanou vesnici. Je tam čerstvý vzduch, domácí potraviny a prostí, dobří lidé. Tvoje rodina tě jistě přivítá s otevřenou náručí. Vždyť jsi tak pozorný, štědrý a obětavý člověk!“
Alena se pousmála bez radosti.
„Jen tě tentokrát budou muset živit oni. Pořád vyprávíš, jak těžce se jim žije a jak skromné tam mají podmínky. Tak se podíváme, jak dlouho jejich pohostinnost vydrží, až budeš žít na jejich účet stejně, jako jsi dosud žil na můj.“
Během její řeči několikrát změnil Petr barvu.
Nejprve zrudl vzteky, potom zbledl.
V jeho očích se mísilo rozhořčení, uražená pýcha, nedůvěra a nakonec i sílící strach.
Aleně ho na okamžik přišlo líto.
Dobře chápala, čeho se bál nejvíc.
Hrozilo mu, že přijde o pohodlný život, v němž měl teplo, plný stůl a téměř žádné finanční starosti.
Za dva roky si Petr na tento komfort zvykl natolik, že ho začal považovat za samozřejmost.
Zapomněl, že ho celý zajišťovaly výhradně Aleniny peníze a její trpělivost.
„Ty to přece nemyslíš vážně,“ zachraptěl.
Udělal krok k ní, jako by doufal, že jediným pohybem vrátí všechno do původních kolejí.
„Aleno, vzpamatuj se! Jaké věci? Jaká vesnice? Tohle je náš domov. Nemůžeš mě jen tak vyhodit na ulici. Jsem přece tvůj manžel!“
Alena se ani nepohnula.
V obličeji se jí nepohnul jediný sval.
Právě její klid Petra děsil mnohem víc než křik.
„Manžel?“ lehce naklonila hlavu, jako by přemýšlela, co to slovo skutečně znamená.
„A co má podle tebe manžel dělat? Starat se o rodinu. Pracovat a podílet se na společném životě. Respektovat svou ženu a vážit si její práce. A co jsi za ty dva roky dělal ty?“
Ani na okamžik od něj neodvrátila oči.
„Udělal jsi ze mě služku pro své příbuzné. Žil jsi z mých peněz a ani ses nepokusil něco změnit. Zvykl sis, že mám živit tebe i všechny tvoje hosty. Tak poslouchej, Petře: už ti nic nedlužím. A tenhle byt není společný. Patří mně a o jeho využití budu rozhodovat já!“
Petr se nadechl, jako by se dusil rozhořčením.
Alenina slova zasáhla nejcitlivější místa jeho sebeúcty.
Znovu se pokusil najít nějaký argument o rodinném štěstí, povinnosti a ženské laskavosti.
Dokonce i jemu samotnému však bylo jasné, že podobná slova už nemají žádnou sílu.
Jeho žena poprvé opravdu uviděla celou situaci a už neměla v úmyslu před ní zavírat oči.
„Takže takhle?“ zařval Petr.
Snažil se svůj strach schovat za výbuch hněvu.
„Celou dobu jsi mě využívala? Čekala jsi na vhodný okamžik, abys mě odkopla? Potřebovala jsi manžela jen na oko, aby se před lidmi mohlo říkat, že jsi vdaná? A teď si myslíš, že mě už nepotřebuješ? Tak to ti děkuju! Myslíš, že jsi jediná chytrá? Myslíš, že se bez tebe neobejdu?“
Alena ho mlčky sledovala.
V jejích očích už nebyla ani křivda, ani soucit.
Jen unavené vědomí, že další vysvětlování nemá smysl.
„Jestli se obejdeš, nebo ne, Petře, záleží od této chvíle jen na tobě,“ řekla rovnoměrně. „Jsi dospělý zdravý muž. Máš ruce, nohy a hlavu, i když tu poslední jsi bohužel zvyklý používat jen málokdy.“
Zkřížila ruce na prsou.
„Tak rád vyprávíš o venkovské vynalézavosti, pevných rodinných kořenech a schopnosti zvládnout každou obtíž. Ukaž to v praxi. Bez mého bytu a bez mé výplaty.“
Petr pevně stiskl rty.
„Jeď ke svým báječným příbuzným. Možná tě konečně naučí rozdělit se o poslední krajíc chleba. A třeba ti vysvětlí, že peníze nerostou na stromech a že na jejich získání se musí pracovat.“
Pro Petra to byla mimořádně bolestivá slova.
Kdykoli se mluvilo o tom, že by měl sám vydělávat a převzít odpovědnost, okamžitě se rozzlobil.
Během manželství si zvykl, že většina problémů se nějak vyřeší bez jeho účasti.
Alena vydělá.
Alena zaplatí.
Alena zařídí.
Alena všechno vyřeší.
A najednou se ukázalo, že takový život může skončit ještě dnes.
„Ty… jak se vůbec opovažuješ…“ Petr se dusil vzteky a snažil se vymyslet odpověď.
Žádná přesvědčivá ho však nenapadala.
Cítil, jak se mu pod nohama rozpadá půda, na níž tak dlouho pohodlně stál.
Žena, kterou považoval za mírnou, poslušnou a ochotnou donekonečna ustupovat, po něm najednou žádala to, čeho se bál nejvíc — samostatnost a odpovědnost.