Nebyl to vodový nápoj z automatu u čerpací stanice, ale skutečná káva — silná, hustá a lehce nahořklá, taková, která člověka přiměje otevřít oči ještě před úplným procitnutím. Dveře na balkon byly dokořán a sluneční světlo už se dostalo do poloviny pokoje. U malého stolku seděla Marie Novotná v druhém klobouku, bílém s černou stuhou.
Na stole stály dva šálky. Opravdu dva.
„Pojďte si sednout, než káva vystydne,“ řekla žena, jako by se mezi nimi včera vůbec nic nestalo. „Už jsem byla na trhu.“
„V kolik jste vstávala?“
„V šest. V šest ráno jsou na trhu nejlepší broskve, v devět zase nejlepší ceny. Vyrazila jsem tedy v sedm, abych měla obojí.“
Na talíři ležely žluté broskve s červenými boky, kus balkánského sýra, rajčata vonící srpnem a cizí zahradou a také polovina ještě teplého chleba.
„Kolik vám dlužím?“ Klára sáhla po peněžence.
„Nic. Za všechno dohromady jsem zaplatila méně, než po mně jeden prodavač nejdřív chtěl za samotné broskve. Nějaký muž se tam rozhodl, že umí smlouvat,“ upila Marie Novotná kávy a poprvé se usmála. „Ukázalo se, že neumí.“
Snídaly téměř mlčky, ale tentokrát už ticho nepůsobilo tíživě. Dole někdo venčil psa, od pláže doléhaly hlasy turistů a u popelnic před kavárnou se hlasitě hádali racci.
„Jezdím sem už třicet let,“ řekla náhle Marie Novotná. „Každé léto se sestrou. Letos jí ale nechali na hlídání vnoučata, protože snacha nastoupila do práce. Někdo se o děti postarat musí. Řekla jsem jí, že tedy pojedu sama. A ona se mě zeptala: ‚Myslíš to vážně? Vždyť jsi nikdy nikam nejela bez mě.‘“
Odložila šálek.
„Přemýšlela jsem o tom a došlo mi, že to jednou stejně musím zkusit. Tak jsem přijela. A pak jste se tu objevila vy.“
Klára se zasmála. Poprvé za… ani si nedokázala vzpomenout, jak dlouho se naposledy smála doopravdy.
Petr zavolal kolem poledne. Jeho známý mohl nabídnout pokoj v domě vzdáleném tři ulice. K moři by to bylo dál, balkon tam nebyl, ale pokoj by měla každá sama.
„Můžu hned přijet a jednu z vás tam odvézt,“ nabídl majitel.
Klára se podívala na Marii Novotnou. Ta stála před zrcadlem a zkoušela třetí klobouk — slaměný, s malou kopretinou na stuze.
„Dejte nám hodinu na rozmyšlenou,“ požádala Klára.
Nabídku šly probrat do kavárny za rohem. Marie Novotná tvrdila, že tam připravují nejlepší smažené taštičky na celém pobřeží. Klára jí nejdřív nevěřila. Potom snědla dvě a objednala si třetí.
„Takže?“ zeptala se Marie Novotná a otírala si prsty papírovým ubrouskem. „Která z nás se odstěhuje?“
„Nevím. Vždyť jste sama říkala, že zůstanete jen jednu noc.“
„To jsem říkala.“ Marie se podívala z okna na lidi nesoucí nafukovací kruhy. „Poslouchejte, Kláro. Ten dům tři ulice odsud znám. Majitelka chová slepice přímo pod okny a kohout tam kokrhá ve čtyři ráno. Proč byste měla mít takového souseda?“
„A vaše rádio v deset večer je snad lepší?“
„Rádio můžu ztišit,“ prohlásila Marie Novotná s výrazem člověka, který právě přistupuje na obrovskou oběť. „Ale kohouta neztiší nikdo.“
Ještě ten den napsala Klára Petrovi, že nabízený pokoj nebude potřeba.
Brzy se ukázalo, že Marie Novotná zná pobřeží způsobem, jakým ho mohou znát jen lidé, kteří se na stejné místo vracejí třicet let. Uměla poradit, kde se brzy ráno prodává ryba přímo z lodí. Znala malou pláž za penzionem, kam téměř nikdo nechodil, protože se k ní sestupovalo úzkou stezkou mezi šípkovými keři.
Znala také ženu, která prodávala domácí nápoje ze sudu a stáčela je do obyčejných plastových lahví od vody. Marie Novotná věděla, že si člověk nemá říkat o červené, ale o to, co paní schovává „pro svoje“.
S mapou v telefonu si však vůbec nerozuměla.
„Tady se píše, že mám odbočit doleva, ale nalevo je plot,“ rozčilovala se a vztekle ťukala do displeje. „Tak dost. Téhle mapě už nevěřím.“
Klára mapě věřila. Poslední rok pracovala v cestovní kanceláři — právě po takovém roce potřebovala dovolenou. Kancelář sotva přežívala a ona dvanáct hodin denně sestavovala itineráře pro cizí cesty, zatímco vlastní výlet pořád odkládala. Ve stejném roce jí muž, se kterým žila čtyři roky, jednoho večera prostě oznámil, že je unavený, sbalil si kufr a odešel. Klára neplakala. Dál plánovala cesty — do Turecka, do hor, do Egypta na víkend. Vždycky ale pro někoho jiného.
Marii Novotné o tom zatím nic neřekla.
Trasy však dokázala naplánovat tak přesně, že její nová spolubydlící pokaždé žasla.
Třetí den se vypravily na pevnost. Klára našla minibus, který neodjížděl podle jízdního řádu, ale podle hesla „až se naplní“, a přesto téměř dokonale odhadla čas. Marie Novotná usmlouvala průvodce na slevu pro dvě osoby s tvrzením, že jsou matka s dcerou. Klára málem vdechla vodu, ale nic nenamítla.
U staré hradby, kde vítr od zátoky málem strhával návštěvníkům pokrývky hlavy, vytáhla Klára telefon.
„Postavte se sem. Ne, trochu doleva. Přidržte si klobouk. Výborně. A teď se nedívejte na mě, ale tamhle — na vodu.“
„Proč se mám dívat na vodu?“
„Jen to udělejte.“
Marie Novotná otočila hlavu. Klára několikrát stiskla spoušť a potom jí ukázala výsledek.