Na displeji stála žena v bílém klobouku před starou kamennou zdí a modrou vodou. Vítr jí lehce nadzvedával okraj šatů. Tvář měla obrácenou stranou a v očích výraz člověka, který si právě vzpomněl na něco krásného, ale ještě se o to nestihl podělit.
Marie Novotná dlouho mlčela. Pak vzala telefon do obou rukou, přiblížila si fotografii a znovu ji zmenšila.
„To jsem opravdu já?“
„Jste.“
„Alena tomu neuvěří. Bude si myslet, že jsem ukradla cizí fotku z internetu.“ Vrátila jí telefon a potom se zeptala úplně jiným tónem: „Kde jste se naučila takhle fotografovat?“
„Kdysi jsem chtěla být fotografkou.“ Klára pokrčila rameny. „Pak jsem si koupila fotoaparát a později ho prodala. Zůstal mi jen telefon s dobrým objektivem. Teď fotím výhradně cizí dovolené do katalogu.“
„A vaše vlastní?“
„Žádné jsem neměla.“
Marie Novotná na to nic neřekla. Jen Kláru vzala pod paží a pokračovaly podél pevnostní zdi bok po boku.
Večer na balkoně Klára vyprávěla všechno. O agentuře, která v červnu zavřela. O stěhování do menšího bytu, protože sama už nedokázala platit dvoupokojový. O návratech domů, při kterých schválně nerozsvěcela: ve tmě nebylo tolik vidět, že věcí v bytě zbyla polovina.
Marie Novotná poslouchala s nohama přitaženýma na plastovém křesle. Neskákala jí do řeči, neslibovala, že se všechno určitě spraví, a neříkala prázdné „jste ještě mladá“. Jen jednou vstala, zašla do kuchyně, beze slova vložila Kláře do dlaně broskev a znovu si sedla.
„Víte, co vám chci říct?“ ozvala se, když Klára domluvila. „Je mi třiašedesát. Třicet let jsem jezdila k moři s Alenou, protože jsem se bála vypravit sama. Ne proto, že bychom spolu prožívaly něco úžasného. Upřímně, třetí den se obvykle začneme hádat. Jen jsem se bála cestovat bez ní. A konečně jsem se odhodlala. Jak to dopadlo? Přijela jsem sama a potkala vás.“
„Promiňte,“ rozesmála se Klára.
„Ani vás nenapadne se omlouvat. Mluvím o něčem jiném. Myslíte si, že vám poslední rok všechno vzal. Ve skutečnosti vás ale jen přivezl sem. Na můj balkon.“
„Na náš balkon.“
„Dobře, tak na náš,“ souhlasila Marie Novotná. „Ale postel je pořád moje.“
Během zbývajících dnů toho stihly téměř všechno. Vyrazily lodí pozorovat delfíny a skutečně se objevili — hned tři, docela blízko boku lodi. Marie Novotná vykřikovala nadšením tak hlasitě, že se za ní otáčely i děti. Našly restauraci u zátoky, kde podávali ryby. Vousatý majitel Josef jim po druhé návštěvě přestal nosit jídelní lístek a rovnou před ně postavil makrelu připravenou na grilu.
Dostaly se také na malou pláž ukrytou za šípkovými keři. Klára fotografovala, Marie Novotná ochotně pózovala a potom požadovala, aby se před objektiv postavila i Klára.
„Teď si stoupněte sem,“ poroučela a držela telefon oběma rukama, jako by v něm měla šálek vroucího čaje. „Ještě trochu doleva. A teď se podívejte na vodu.“
Fotografie byly nakřivo a v rohu se téměř vždy objevil prst. Klára si ale uložila každou z nich.
Marie Novotná dál večer co večer zapínala rádio. Klára si postupně zvykla. Poslední noc dokonce přistihla sama sebe, že čeká, až začne oblíbený pořad o zahradě.
V neděli ráno stála všechna zavazadla znovu na verandě. Kostkovaný kufr, modrý stažený popruhem a Klářin batoh, který vedle nich vypadal úplně maličký.
Petr přišel osobně pro klíče. Místo další omluvy přinesl tašku hroznů.
„Dámy, ještě jednou mi to odpusťte,“ začal ode dveří. „Program už jsem vyměnil a všechno zkontroloval…“
„Petře,“ přerušila ho Marie Novotná, „řekněte raději, jestli je tenhle byt volný příští srpen.“
Majitel rozpačitě zamrkal.
„No… zatím ano.“
„Tak ho zarezervujte pro dvě osoby,“ rozhodla Marie. „Od prvního do osmého srpna. Tentokrát to ale vyřídím osobně a po telefonu. Vašemu programu už nevěřím.“
Klára se odvrátila, aby Petr neviděl její úsměv.
Později, už v autobuse, otevřela aplikaci, našla ten stejný byt a dlouho hleděla na prázdné políčko pro hodnocení. Nakonec napsala: „Majitel popletl rezervace. Byla to nejlepší chyba, která mě za poslední roky potkala. Pět hvězdiček.“
Klára si text přečetla a chvíli váhala, zda slova opravdu odeslat. Pak stiskla tlačítko.
Ve stejném okamžiku se telefon zavibroval. Zprávu poslala Marie Novotná. Jako vždy bez pozdravu:
„Alena nevěří, že jsem na té fotografii já. Pošlete jí ještě pár dalších. Hlavně ty, kde se dívám na vodu.“