Když k němu po chvíli přišla žena, kterou Klára neznala, v třpytivých přiléhavých šatech a nabídla mu tanec, Petr ani na okamžik nezaváhal.
Vstal, pobaveně se usmál a ještě předtím, než odešel na parket, se demonstrativně podíval na Kláru a mrkl na ni.
Jako by jí chtěl ukázat, že pokud ona odmítá hrát podle jeho pravidel, může ji snadno vyprovokovat k žárlivosti.
Klára nic neřekla.
Jen se pohledem setkala s maminkou.
Hana se zamračila. V očích měla jasnou otázku, ale Klára téměř neznatelně zavrtěla hlavou.
Nechtěla nic vysvětlovat.
„Nedovolím mu, aby jí tenhle večer zkazil,“ opakovala si v duchu.
Eliška zatím šťastně pobíhala mezi stoly, točila se ve svátečních šatičkách, vracela se k mamince, obdivovala balónky a radovala se ze sladkostí. Pro ni byl ten večer opravdovým svátkem. Babičku milovala a nejvíc ze všeho chtěla, aby se usmívala.
Oslava skončila až pozdě večer. Hosté odjížděli spokojení a Hana měla stále rozzářenou tvář.
Když se Klára, Petr a Eliška dostali domů, Petr se náhle zastavil před vchodem.
— Ještě skočím do večerky pro pár piv. Nechce se mi ten večer ještě končit.
Klára se na něj ani nepodívala.
Beze slova vešla dovnitř a zamkla byt zevnitř.
Pomohla Elišce převléknout se, podala jí pyžamo, uložila ji do postele a chvíli u ní seděla, dokud se dívenka nezklidnila.
Potom odešla do kuchyně.
Posadila se ke stolu a dlouho jen mlčky hleděla před sebe.
Poprvé po mnoha letech necítila strach.
Necítila ani obvyklou úzkost, která ji pokaždé přepadla, když mezi ní a Petrem vypukla hádka.
Naopak.
Uvnitř ní bylo zvláštní, téměř nečekané ticho.
Jako by se těžká mlha, ve které poslední roky žila, konečně rozestoupila. Před ní se najednou objevila cesta, kterou předtím odmítala vidět.
Klára pochopila, že po ní dokáže jít sama.
A že po ní vlastně jít musí.
Po nějaké době se Petr vrátil.
Nejdřív zkusil kliku. Potom zazvonil. Když nikdo neotevřel, začal hlasitě bušit do dveří.
Klára k nim přišla, ale odemknout neměla v úmyslu.
— Přespíš u své maminky, — řekla pevně přes dveře. — Stejně si spolu rozumíte mnohem lépe.
— Ty ses úplně zbláznila? Okamžitě otevři!
— Ne.
— Kláro, otevři ty dveře!
— Ne. A už mi dnes nevolej. Dovnitř tě stejně nepustím.
Za dveřmi následovalo několik nadávek.
Potom se na chodbě ozvaly vzdalující se kroky.
Klára zamkla všechny zámky, zhasla a odešla do Eliščina pokoje.
Dcerka už skoro spala.
Klára si lehla vedle ní a opatrně ji objala.
Právě toho večera si po dlouhých letech poprvé dovolila být naprosto upřímná nejen k ostatním, ale především sama k sobě.
Ráno se probudila nečekaně odpočatá.
Tak hluboce už nespala celé roky. Žádné úzkostné sny, žádné náhlé probouzení, žádné myšlenky, které by ji v noci nutily znovu a znovu přehrávat hádky a hledat vlastní chyby.
Vedle ní klidně oddechovala Eliška.
Když otevřela oči a všimla si maminky, překvapeně zamrkala.
— Mami, ty jsi se mnou spala celou noc?
Klára se usmála a pohladila ji po vlasech.
— Dneska je zvláštní den, sluníčko. Tak jsem chtěla být vedle tebe.
Eliška význam těch slov úplně nepochopila. Jen spokojeně zívla a protáhla se pod peřinou.
Petr nevolal.
Ani brzy ráno, ani později.
Jeho mlčení bylo trochu neobvyklé, Kláru však nepřekvapovalo. Dokázala si představit, kde skončil a co se asi dělo.
Krátce před jedenáctou jí zazvonil telefon.
Volala maminka.
— Klárko, jak jste se včera dostali domů? Všechno v pořádku? — zeptala se Hana svým obvyklým hřejivým hlasem. — A ještě jednou ti chci poděkovat. Byl to nádherný večer. A ty dárky… Úplně jsi mě dojala.
Klára si sedla na kraj postele.
— Mami, musím ti něco říct.
Na druhém konci nastalo ticho.
— Rozhodla jsem se, že se s Petrem rozvedu.
Hana několik okamžiků mlčela. Když promluvila, v jejím hlase nebyl šok ani výčitka.
— Víš, že mě to vlastně nepřekvapuje? On pro tebe nikdy nebyl ten správný člověk, Klárko. Na svůj věk je pořád strašně nezralý a uvnitř velmi nejistý. Vedle něj ses neustále snažila samu sebe přesvědčovat, že to přece není až tak špatné. Jenže jestli se člověk musí každý den přesvědčovat, že jeho život není špatný, pak už je něco špatně samo o sobě.
Kláře se sevřelo hrdlo.
— Já vím. Teď už to konečně vidím taky. Nechci dál předstírat, že je všechno normální. A nechci žít s někým, kdo má pocit, že právě on musí být vždycky nejdůležitější člověk v místnosti.
— A děláš dobře. Neboj se ničeho. Jsi chytrá, jsi silná. Máš Elišku a máš mě. Všechno ostatní se dá koupit, opravit nebo vybudovat znovu. Zvládneme to.
Zatímco Hana přijala dceřino rozhodnutí klidně, Marie reagovala úplně opačně.
Petr k ní dorazil kolem druhé hodiny ráno. Byl opilý, rozzuřený a zároveň plný sebelítosti.
Jeho maminka mu nejprve vynadala za stav, v jakém přišel, potom si vyslechla jeho verzi událostí a druhý den ráno už svou zlost nevydržela.
Vyrazila ke Kláře.
Na dveře bušila dlouho a bez jakýchkoli ohledů na sousedy.
Klára se podívala kukátkem, uviděla Marii a rozhodla se neotevřít.
Všechno podstatné už zaznělo. Neměla nejmenší chuť pokračovat v rozhovoru, který nikam nevedl.
Marie se však odmítala vzdát.