— Ty jedna nevděčná potvoro! Kdo bys vůbec byla bez mého syna?! Sama nevydržíš ani jeden den! On tě tolik let snášel a ty ho vyhodíš uprostřed noci? To je ostuda! Ty snad nemáš rozum!
Klára zůstala stát na druhé straně dveří, opřená zády o stěnu.
Nehádala se.
Jen poslouchala.
Po chvíli se otevřely dveře o patro výš a na chodbu vyšla sousedka.
— Paní, máte vůbec nějaké vychování? Lidé tady odpočívají! Mám zavolat policii, nebo odejdete sama?
— Já jsem přišla za svou snachou!
— Podle všeho vás vaše snacha vidět nechce. A upřímně řečeno, my ostatní taky ne.
Marie ještě něco rozhořčeně zamumlala, ale po několika minutách konečně odešla.
Klára zhluboka vydechla.
Bylo hotovo.
Hranice, kterou celé roky posouvala, ustupovala a znovu překračovala, byla tentokrát vyznačená naprosto jasně.
Rozvod nakonec proběhl poměrně rychle a bez velkých skandálů.
Petr dál čas od času vídal Elišku, ale z Klářina každodenního života téměř zmizel.
A jí to vyhovovalo.
Necítila prázdnotu.
Nestýskalo se jí po životě, který měli.
Naopak měla zvláštní pocit, jako by se v bytě i v ní samotné najednou objevilo mnohem víc vzduchu.
Klára si nemyslela, že už nikdy nikoho nebude schopná milovat. Ani si nenamlouvala, že musí zůstat sama.
Jen poprvé po dlouhé době neměla potřebu předbíhat budoucnost.
Věřila, že před ní začíná úplně nová etapa.
A hlavně znovu cítila, že patří sama sobě.
Byla klidnější, svobodnější a celistvější, než si dokázala představit ještě před několika týdny.
Postupně se opravdu zdálo, že se na ni život začíná znovu usmívat.
Ne prostřednictvím velkých zázraků nebo dramatických změn.
Přicházelo to v maličkostech.
V ranním slunci dopadajícím do pokoje.
V Eliščiných legračních poznámkách, které ji rozesmály ve chvíli, kdy to nejméně čekala.
Ve starých oblíbených písničkách, které si pustila při jízdě autem a najednou si uvědomila, že si je zase zpívá.
A především v pocitu, na který už téměř zapomněla.
V chuti znovu přemýšlet o budoucnosti.
Plánovat.
Těšit se.
A zase snít.