Čekal, že ho Klára začne uklidňovat. Že mu řekne něco smířlivého, možná se omluví, jako to už mnohokrát udělala dřív, jen aby doma nebylo dusno.
Tentokrát však neřekla nic.
Nešlo o truc ani o snahu manžela potrestat. Klára jednoduše necítila žádnou vinu. Udělala něco, co považovala za správné, a nechápala, proč by se měla omlouvat za to, že chtěla potěšit ženu, která jejich rodinu tolikrát podržela.
Ráno vstala jako obvykle potichu, aby nikoho nevzbudila. Upravila se, nachystala snídani, pomohla Elišce obléknout se do školky a potom se se spícím Petrem krátce rozloučila a odjela s dcerou.
Celý den měla plnou hlavu práce i večerní oslavy. Přála si, aby všechno proběhlo krásně a aby maminka skutečně cítila, jak moc ji její nejbližší mají rádi.
Když večer uložila Elišku, otevřela skříň a vytáhla oblečení připravené na slavnost. Pro sebe měla jemné šaty v pastelovém odstínu, dceři vybrala roztomilé šatičky v podobných barvách. Petrovi připravila šedou košili, která se výborně hodila k jeho kalhotám. Když si všechny tři outfity představila vedle sebe, připadalo jí, že budou působit vkusně a sladěně.
Ráno Petr připravenou košili zahlédl a ušklíbl se.
— Co má znamenat tohle divadlo? Já si vezmu bílou. Tyhle svoje módní nápady si nech pro někoho jiného.
— Jak chceš, — odpověděla Klára.
Uvnitř ji však píchlo u srdce.
Nešlo o šedou košili. Na té jí ve skutečnosti vůbec nezáleželo. Bolel ji způsob, jakým Petr její snahu shodil, jako by její práce, její nálada i samotné narozeniny její maminky byly naprosto bezvýznamné.
Restaurace, kterou Hana vybrala, byla útulná a elegantní. Na stolech ležely světlé ubrusy, nádobí bylo pečlivě prostřené, z reproduktorů se tiše linula příjemná hudba a místnost voněla čerstvými květinami.
Hosté se vítali, objímali, smáli se a vyprávěli si, co se u nich za poslední dobu změnilo. Hana vypadala nádherně. Byla slavnostně oblečená a štěstí z ní doslova vyzařovalo.
Petr zamířil téměř okamžitě ke stolu, klesl do židle a pohodlně se rozvalil, jako by byl hostem v nějakém panském sídle a čekal už jen na sluhu, který mu převezme kabát.
Klára mezitím držela Elišku za ruku a šla za maminkou. Velkou krabici jí podala s lehkou nervozitou, ale bez zbytečného předvádění.
— Děkuju, holčičko moje, — usmála se Hana a pevně dceru objala. — Otevřu si to až později, ano? Chci si ten okamžik opravdu vychutnat a nikam nespěchat.
Klára přikývla.
Právě v tu chvíli ucítila v kabelce vibrace telefonu. Podívala se na displej.
Volala Marie.
„Tohle mi ještě chybělo,“ proběhlo Kláře hlavou.
Přesto hovor přijala.
— Ano, Marie?
— Ahoj, Kláro. Chtěla jsem popřát tvé mamince k narozeninám. Vyřiď jí hlavně hodně zdraví. Ona vám přece tolik pomáhá, že? Na rozdíl od nás. My jsme jen chudí příbuzní, které vůbec nepotřebujete. Tobě přece na lidech záleží jen tehdy, když mají peníze.
Klára nechápavě zamrkala.
— Co to říkáte?
Odešla stranou od hostů, zamířila k toaletám a teprve tam odpověděla hlasitěji.
— Jaké chudé příbuzné máte na mysli? A proč si myslíte, že vás nepotřebujeme?
— Protože mi Petříček všechno řekl. Jak ses snažila, jak jsi vybírala dárky, jak jsi připravovala oslavu pro svou maminku…
— Já žádnou oslavu nepřipravovala. Restauraci zamluvila maminka sama. Já jsem jí pouze koupila dárky. A pořád netuším, kam tím míříte.
Na druhém konci se ozvalo téměř spokojené uchechtnutí.
— Mířím tím k tomu, děvenko, že jestli chceš udržet své manželství, měla by ses naučit mít se mnou dobré vztahy. Víš přece, že kdybych chtěla, stačí mi lusknout prsty a s Petrem vás od sebe dostanu raz dva.
Klára na několik vteřin zůstala úplně tichá.
Ještě včera by ji podobná věta možná ranila. Možná by začala vysvětlovat, bránit se nebo hledat kompromis.
Tentokrát se v ní ale něco definitivně zlomilo.
— Opravdu? Tak se nemusíte namáhat. Udělám to sama. Když vám i vašemu Petříčkovi moje rodina tolik překáží, zítra k vám přijede i se svými věcmi. A jen pro jistotu připomínám, že byt, ve kterém žijeme, patří mojí mamince.
— Počkej! — Mariin tón se okamžitě změnil. — Já to tak vůbec nemyslela.
— A jak jste to tedy myslela? Chtěla jste bezdůvodně urazit mě i moji maminku a pak předstírat, že se nic nestalo? Petr v poslední době překračuje jednu hranici za druhou. Je hrubý, dělá scény a chová se příšerně. Já vydržím hodně, ale i moje trpělivost někde končí.
Klára hovor ukončila.
Chvíli hleděla na svůj odraz v zrcadle. Pak si upravila vlasy, narovnala ramena a vrátila se do restaurace.
Navenek byla dokonale klidná. Usmívala se, povídala si se sestřenicí, nalévala Elišce džus a odpovídala hostům, když se jí na něco ptali.
Uvnitř však měla pocit, jako by jí pod kůží vařila směs vzteku, ponížení a zklamání.
Od jejího návratu neuplynulo ani deset minut a Petr už měl za sebou první sklenku vína. Potom si dal druhou „na oslavenkyni“, třetí připil „na její báječnou dceru“ a další jednoduše „na skvělou společnost“.
Začal být hlučný. Vyprávěl vtipy, hlasitě se smál a choval se jako muž, který je naprosto svobodný a nemusí se ohlížet na manželku, dítě ani na kohokoli jiného.