Do školy se vydaly pěšky. Marie vysvětlila, že v přeplněné tramvaji by se jí sako pomačkalo. Pod podrážkami jim křupaly mokré žluté kaštanové listy, ze střechy zastávky pravidelně odkapávala voda a babička pečlivě obcházela každou louži — stejně opatrně, jako celý život obcházela všechny překážky.
Pod paží nesla starou lepenkovou složku převázanou tkaničkami. Takové už Klára v obchodě neviděla nejméně deset let.
„Babičko, moc tě prosím,“ šla Klára několik kroků za ní a dívala se na její záda. „Nedělej scénu. Ještě dva roky ji budu mít. Pak mi to vrátí i s úroky. Zkoušku si opravím sama. Tomáš slíbil, že se se mnou bude učit a všechno mi vysvětlí…“
„Kláro.“
„Prosím! Ty ji neznáš. Bude si myslet, že jsem si přišla stěžovat, a potom…“
U přechodu se Marie zastavila a počkala na zelenou.
„Ve škole jsem pracovala jednačtyřicet let,“ řekla klidně. „Za celou tu dobu jsem ani jednou nezvýšila hlas. Ani na žáka, ani na rodiče, dokonce ani na ředitele. A dnes s tím začínat nehodlám.“
„Tak proč tam jdeme?“
Semafor se rozsvítil zeleně.
„Vrátit starý dluh,“ odpověděla babička a vykročila přes silnici.
V předsíni školy byl cítit čerstvý nátěr. Ve druhém patře právě dokončovali rekonstrukci. Mladá sekretářka s dlouhými řasami si nejprve prohlédla přísný kostým Marie, potom brož ve tvaru kalinové větvičky a nakonec složku převázanou tkaničkami. Kupodivu se ani nezeptala, zda byly návštěvnice objednané.
Ředitel školy Václav Dvořák, statný muž kolem padesátky, vstal od stolu. Před ním ležel úplně nový notebook, z jehož víka ještě nikdo nesundal ochrannou fólii.
„Poslouchám vás.“
„Jmenuji se Marie Nováková. Jsem babička jedné z vašich studentek.“ Lehce se dotkla Klářina ramene. „Nebudu vás dlouho zdržovat. Ani nechci podávat stížnost. Pošlete prosím za námi Hanu Ostapenkovou. Zabere to nanejvýš pět minut.“
Václav se podíval na Kláru. Ta upírala oči do podlahy. Ředitel chvíli mlčel, potom si povzdechl a stiskl tlačítko interního telefonu.
Hana přišla asi za sedm minut. Pod paží držela třídní knihu a v obličeji měla obvyklý výraz učitelky, kterou zavolali řešit nespokojené příbuzné studenta. Když zahlédla Kláru, nepatrně pozvedla levé obočí s jizvou. Pak pohlédla na starší ženu v tmavomodrém kostýmu.
A zůstala stát ve dveřích.
„Marie?“ vyslovila překvapivě tenkým, téměř dětským hlasem.
„Ahoj, Aničko,“ odpověděla babička. „Pojď dál a posaď se.“
Kláře začaly mrznout konečky prstů. Vůbec nerozuměla tomu, co se děje.
Marie rozvázala tkaničky na složce. Uvnitř byl jediný list papíru, kdysi vytržený z linkovaného sešitu. Okraje měl zažloutlé. Text byl napsaný pečlivým kulatým písmem a u některých písmen se táhly dlouhé ozdobné smyčky.
„Sedmá třída, osmnáctá škola,“ řekla babička. „Slohová práce na téma ‚Čím chci být‘. Duben 2001. Vzpomínáš si?“
Hana list převzala. Ruce se jí viditelně třásly.
„Přečti si to,“ vybídla ji Marie tiše. „Klidně nahlas. Nikdo cizí tu není.“
Hana však neřekla ani slovo. Babička jí proto papír vzala, nasadila si brýle a začala číst klidným, vyrovnaným hlasem, jakým kdysi zadávala úkoly svým žákům:
„Spolužáci mi říkají, že jsem hadr, protože moje maminka uklízí vchody. Jednou jsem špatně vyřešila příklad u tabule a paní učitelka matematiky před celou třídou řekla, že z dítěte takové matky nikdy nic dobrého nebude. Dodala, že bych se také měla stát uklízečkou. Po vyučování jsem přišla domů a dlouho plakala. Marie Nováková mi tehdy vysvětlila, že rozum nezávisí na povolání rodičů, ale na tom, kolik člověk pracuje a snaží se. Až budu dospělá, určitě se stanu učitelkou. Tou nejlepší. A nikdy v životě neřeknu žákovi, že kvůli své rodině nestojí za nic.“
Marie papír sklopila. Dole bylo červeným inkoustem, úhledným učitelským písmem, napsáno: „Aničko, tenhle slib si zapamatuji. 12.“
V kanceláři zavládlo takové ticho, že bylo z vedlejší místnosti slyšet klikání sekretářčiny myši. Ředitel se obrátil k oknu. Hana zrudla až ke krku a hleděla na své ruce.
„Nepřišla jsem tě před ředitelem ponížit,“ řekla Marie. „Chtěla jsem ti jen vrátit něco, co patří tobě. Schovávala jsem tu práci pětadvacet let. Pořád jsem si říkala, že ti ji jednou přinesu, až se staneš učitelkou, a řeknu ti, jak jsem na svou žákyni hrdá. Učitelkou ses opravdu stala.“
Babička na okamžik zmlkla.
„Včera mi Klára vyprávěla, co se stalo v hodině. Zopakovala každé tvoje slovo. Věřím jí, protože moje vnučka nemá ve zvyku lhát.“
„Marie, já jsem…“ Hana s obtížemi polkla. „Nevěděla jsem, že je to vaše vnučka.“
Babička se na svou bývalou žákyni dlouze zadívala přes brýle.
„A kdyby Klára nebyla moje vnučka, Aničko? Pak by bylo dovoleno říkat jí takové věci?“
Nikdo neodpověděl. A zdálo se, že už ani nebylo co dodávat. Hana se náhle zvedla, otočila se ke Kláře a začala mluvit s přerývaným dechem, jako by se sama ocitla před tabulí u zkoušky:
„Kláro… Včera jsem vám řekla hrozné věci. Urazila jsem vás i vaši rodinu. Zachovala jsem se podle. Odpusťte mi, jestli to dokážete.“