Klára nevěděla, kam se dívat. Pouze přikývla, protože ze sebe nedokázala dostat jediné slovo. Marie položila starou slohovou práci před Hanu na stůl, znovu převázala prázdnou složku, rozloučila se s ředitelem a odešla z kanceláře. Klára ji rychle následovala.
Jakmile vyšly na schody před školu, babička si s úlevou vydechla a rozepnula horní knoflík saka.
„Slíbila jsi, že nebudeš dělat scénu,“ řekla Klára a v hlase se jí zachvělo napětí.
„Byla to snad scéna?“
Klára se na několik vteřin zamyslela. Potom se rozesmála — poprvé od včerejší třetí hodiny.
U zastávky si koupily v kiosku dva horké zelné pirohy zabalené v papírových ubrouscích. Jedly je cestou, i když babička si ani sobě, ani vnučce obvykle nedovolovala jíst za chůze.
„Babi, ty jsi schovávala všechny studentské slohovky? Za jednačtyřicet let?“
„Ne všechny. Jen ty, ve kterých děti napsaly něco opravdu důležitého. Na horních skříňkách mám čtyři krabice. Tvoje matka jim říká starý papír a tvrdí, že místo nich tam už dávno mohl stát pořádný nábytek.“
„A proč sis je nechala?“
Marie si otřela prsty ubrouskem.
„Protože lidé často zapomenou, kým kdysi byli. Zvlášť ti, kteří jako děti zažili ponížení. Člověk si myslí, že když mu někdo ublížil ve třinácti, tu bolest si navždy zapamatuje a nikdy ji nepřenese na někoho dalšího. Jenže život někdy dopadne jinak. Člověk dospěje a pomalu se promění v tu samou učitelku matematiky. Jen vedle něj zrovna není nikdo, kdo by mu připomněl, odkud přišel.“
Další hodina vyšší matematiky byla ve čtvrtek. Hana Ostapenková přišla do učebny bez třídní knihy. Chvíli stála u stolu a čekala, až si studenti sednou. Potom oznámila, že musí říct něco důležitého.
„V pondělí jsem si dovolila říct Kláře Novákové věci, které byly nepřípustné. Stalo se to před celou skupinou, takže se také před celou skupinou musím omluvit. Kláro, ještě jednou vás prosím za odpuštění.“
Viktorie Hnátková poprvé za celý semestr zvedla oči od telefonu.
Ještě téhož dne Hana Kláru znovu vyvolala k tabuli a zadala jí stejnou derivaci. Ve třetím řádku se opět objevilo špatné znaménko. Učitelka však tentokrát jen nevydechla a neposlala ji zpátky do lavice. Přistoupila blíž a potichu napověděla:
„Zastavte se. Podívejte se pořádně na to minus. Co se s ním stane, když ho vytkneme před závorku?“
Klára se zadívala na svůj výpočet ještě jednou. A konečně chybu uviděla.
V prosinci složila zápočet za čtyřku. Poctivou a zaslouženou, bez úlev a bez protekce.
Krátce před Vánocemi někdo zazvonil u dveří bytu. Na prahu stála Hana. V jedné ruce držela krabici s dortem, v druhé kytici. Vypadala, jako by se znovu stala žákyní sedmé třídy a přišla Marii odevzdat svou slohovou práci.
V kuchyni zůstaly skoro do jedenácti večer. Klára ze svého pokoje slyšela jejich smích, babiččino: „Pamatuješ, Aničko…“ a dlouhé odmlky, které Hana během večera jednou či dvakrát nedokázala vyplnit slovy.
Když návštěva odešla, Klára odnesla šálky do kuchyně a konečně položila otázku, která jí vrtala hlavou už celý měsíc:
„Babi, jsou v těch krabicích i moje slohové práce?“
Marie se usmála a dál stála k vnučce zády u dřezu.
„A kde jinde by měly být?“