Přijela za rodiči za svítání, zatímco syn jim chtěl vzít dům — a pak zaslechla, co o ní říká za vinnou révou

„Mami, nevím. Musím se domluvit s Ivanou. Myslím, že jsme měli nějaký plán.“

„Jaký plán, synku? Otci je dvaasedmdesát.“

„Mami, vždyť jsem řekl, že si s ní promluvím. Zavolám zpátky.“

Ozval se večer.

Jeho hlas zněl trochu provinile, ale zároveň tak, jako by si celou odpověď připravil předem.

„Nepůjde to, mami. Ivana už zamluvila pobyt a zaplatili jsme zálohu. Nemohli byste někoho najmout? Můžu poslat třeba tři sta korun.“

Marie tiše odpověděla:

„To není potřeba.“

A hovor ukončila.

V sobotu přesně v osm ráno už u branky stála Katka.

Na sobě měla staré džíny a v rukou dva nové štětce, které koupila cestou.

S otcem natírali plot až do večera.

Klára jim podávala plechovky s barvou a potichu si zpívala písničky z pohádek.

Když se setmělo, Bohumil seděl na zápraží, díval se na čerstvě natřený zelený plot a dlouho mlčel.

Potom řekl ženě tak tiše, aby ho Katka z kuchyně neslyšela:

„Marie… Uvědomuješ si, že jsme se jí kdysi ani nezeptali, co vlastně chce?“

Marie nic neřekla.

Jen pomalu přikývla.

Byt ve městě — ten, který kdysi pronajímali studentům, aby mohli platit Radkovo studium — rodiče po mnoho let považovali za budoucí synův majetek.

V jejich rodině se to bralo jako samozřejmost.

„Radek ho jednou dostane. Vyrůstá mu syn,“ říkával Bohumil ještě před deseti lety.

Katka to slýchala.

A nikdy na to nic neřekla.

V červenci přijeli Radek s Ivanou nečekaně.

Bez jediného upozornění.

Objevili se obyčejnou středu.

Přivezli dort a drahou zrnkovou kávu, přestože rodiče nikdy žádný kávovar neměli.

Posadili se ke stolu.

Po druhém šálku čaje začal Radek opatrně, jako by se chystal sdělit něco naprosto rozumného.

„Mami, tati, přemýšleli jsme… Ten byt stejně jednou připadne mně. Nešlo by ho převést už teď? Ať potom nemusíme běhat po úřadech. Potřebujeme ho prodat, něco přidat a koupit si větší byt. Matěj brzy dokončí školu a pak bude chtít založit rodinu.“

Bohumil pomalu odložil šálek.

„A nás s matkou začneš navštěvovat kdy? Před převodem, nebo až po něm?“

„Tati, proč to říkáš takhle? Vždyť jezdím.“

„Jednou za rok.“

Ivana položila manželovi ruku na koleno a usmála se tím svým obvyklým úsměvem. Marii při něm pokaždé sevřel žaludek.

„Pane Bohumile, snad chápete, že máme práci, žijeme ve městě a náš životní rytmus je úplně jiný.“

Tím rozhovor skončil.

Otec řekl, že si to promyslí.

Radek pokrčil rameny.

Ivana vyšla ven, aby někomu zavolala.

K večeru se Marie vydala do letní kuchyně pro sklenici višňové marmelády, kterou chtěla dětem přibalit na cestu.

Dveře byly pootevřené.

Za nimi, na lavičce pod vinnou révou, seděli syn se snachou.

Marie se zastavila, protože zaslechla své jméno.

„…kam by asi šli,“ říkala Ivana. „Tvůj otec je tvrdohlavý, ale nakonec to podepíše. Hlavně aby jim tvoje Katka předem nenapovídala nějaké hlouposti.“

„Katka jim nic nenapoví,“ odpověděl Radek znuděně. „Ona je naše hodná světice. Ať si sem dál jezdí, stará se o ně a kope brambory. Stejně nemá nic důležitějšího na práci. Byt je můj. Slíbili mi ho už, když jsem chodil do školy.“

„A co když to pro ně začne být opravdu těžké? Někdo se o ně přece bude muset postarat.“

„Katka se postará. Já se snad nebudu trmácet z města pokaždé, když něco potřebují. Když bude nejhůř, najdeme jim nějaký slušný domov. Dneska jich je spousta.“

Marie položila sklenici na parapet tak opatrně, aby sklo ani necinklo.

Potom se stejně tiše vrátila do domu.

Tu noc s Bohumilem téměř nespali.

Marie mu zopakovala celý rozhovor slovo od slova.

On mlčky ležel a hleděl do stropu.

Nakonec řekl jen:

„Takže ‚Katka se postará‘.“

Ráno Radek s Ivanou odjeli.

Matka jim vynesla marmeládu.

Objala syna jako pokaždé.

Ani si nevšiml, jak rovně stojí a jak klidně se na něj dívá.

Hned v pondělí si Bohumil oblékl vyžehlenou košili, pečlivě se oholil a spolu s manželkou odjel do města k notáři.

O týden později požádali Katku, aby přijela ne v sobotu ráno jako obvykle, ale už v pátek večer.

Na stole ležela složka s dokumenty.

Bohumil ji posunul směrem k dceři.

„Co je to, tati?“

„Byt.“

Na okamžik se odmlčel.

„Teď je tvůj. Přepsali jsme ho na tebe.“

Katka se složky dlouho ani nedotkla.

Pak pomalu zvedla oči k rodičům.

V jejím pohledu bylo tolik překvapení a bezradnosti, že se Marie nedokázala dívat dál a otočila se k oknu.

„Cože… A co Radek? Vždyť jste vždycky říkali, že byt bude jeho.“

„Říkali,“ pronesla matka tiše. „Mnoho věcí jsme říkali, Katko. A ještě víc jsme jich nechtěli vidět. Odpusť nám. Za tu školu. Za starý kabát. Za všechno.“

„Mami, prosím tě…“

„Nech ji,“ ozval se nečekaně Bohumil.

Vzal dceru za ruku svou velkou, drsnou dlaní.

„Dovol nám aspoň jednou udělat něco nejdřív pro tebe. Klára potřebuje vlastní pokoj. A ty potřebuješ domov, odkud tě nikdo uprostřed zimy nepošle pryč, jako se to stalo loni.“

Katka se rozplakala.

Tiše, téměř dětsky.

Zakryla si obličej dlaněmi.

Klára k ní zezadu přistoupila a objala matku kolem krku.

Ještě úplně nechápala, co se stalo.

Ale cítila, že je to něco velmi dobrého.

Radek se o všem dozvěděl asi o měsíc později.

Nezavolal on.

Ozvala se Ivana.

„Marie, vy vůbec chápete, co jste udělali? Vždyť jste Katku vždycky milovali víc, všichni to věděli! Radek s tím bytem tolik let počítal, a vy…“

„Ivano,“ přerušila ji Marie klidně. „Katku jsme právě milovali méně. To je pravda. Jen jsme na to přišli příliš pozdě. A tu sklenici marmelády z letní kuchyně jsem vám tehdy nedala, protože jsem pod révou slyšela celý váš rozhovor.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho.

Potom Ivana chladně pronesla:

„Tak v tom případě už od nás nečekejte ani nás, ani Matěje.“

A zavěsila.

Marie ještě několik vteřin držela telefon v ruce.

Bolelo ji to.

Nesnažila se sama sebe přesvědčit, že ne.

Radek byl pořád její syn.

Na parapetu stále stála fotografie z jeho promoce.

Radek na ní měl ten stejný oblek, za který tehdy s Bohumilem utratili skoro polovinu měsíčního platu.

Vedle ní však nyní přibyla další fotografie.

Katka s Klárou stály u dveří městského bytu.

Katka držela v ruce nový klíč.

A poprvé po mnoha letech se usmívala tak klidně, jako by už nikam nemusela spěchat.

V sobotu ráno zaskřípala branka znovu, tentokrát krátce po půl deváté.

„Mami! Tati! Jsem tady! Tak ukažte, co máte zase se střechou!“ ozval se ze dvora Katčin hlas.

Bohumil se usmál.

Zvedl se ze židle.

A šel dceři otevřít branku.