Později jsem se ho zeptala, proč matce nevysvětlil, že jsme byt pořídili během manželství a že jsme na něj oba vložili peníze.
Petr jen pokrčil rameny.
„Proč se pořád chytáš každého slova?“
Právě po tom rozhovoru jsem se začala chytat.
Jenže ne slov.
Dokumentů.
„Děkuju vám, Růženo.“
„Za co?“
„Za to, že jste mi všechno definitivně objasnila.“
Zavěsila jsem.
Potom jsem přešla k psacímu stolu a otevřela spodní zásuvku.
Ležela v ní modrá složka.
Posledních pět měsíců byla právě tady.
Otevřela jsem ji, zkontrolovala první dokument a zase ji pečlivě zavřela.
Než se Petr vrátí, zbývala přibližně hodina.
Během ní jsem potřebovala vyřešit jedinou otázku.
Kdo vlastně rozhodl, že naše manželství skončilo — jeho matka, nebo on sám?
Petr přišel domů deset minut před sedmou.
Položil na kuchyňský stůl tašku s nákupem a vytáhl velké balení tablet do myčky.
„Vzal jsem jich víc. Byla na ně dobrá sleva.“
Seděla jsem naproti němu a sledovala, jak účtenku znovu zastrčil do tašky.
„Natálie už ti gratuluje k rozvodu.“
Petr ztuhl.
„Jaká Natálie?“
„Tvoje sestřenice.“
Pomalu položil krabici na stůl.
„Máma?“
„Přesně tak.“
Na okamžik zavřel oči.
„No jistě. Zase tohle…“
„Pokračuj. Zajímá mě to.“
„Co mám říkat? Máma se zase plete do věcí, do kterých jí nic není.“
„Dnes obvolala příbuzné. Možná nejen je.“
„Lenko, proč to bereš tak vážně?“
Nevěřícně jsem se pousmála.
„Dobře. Nebudeme to brát vážně. Zavolej jí.“
„Proč?“
„Vysvětli jí, že jsme žádné rozhodnutí o rozvodu nepřijali. Potom zavolej Natálii. Ostatní ať tvoje matka obvolá sama a opraví, co jim řekla.“
Petr si konečně svlékl bundu, v níž dosud stál u kuchyňského stolu.
„Chceš, abych kvůli matčiným slovům strávil celý večer telefonováním?“
„Stačí jeden telefonát jí.“
„Zítra na to všichni zapomenou.“
„Zvláštní. Dnes na to nikdo nezapomněl.“
Přešel k lednici, otevřel ji a nahlédl dovnitř.
Nic si nevzal.
„Zase děláš problém z ničeho.“
„Petře, tvoje matka oznámila příbuzným, že ses rozhodl rozvést se se mnou.“
„Slyšel jsem tě.“
„Vymyslela si to sama?“
Manžel zavřel lednici.
„Ne tak úplně.“
Po těch slovech jsem vstala.
„Tak mi to vysvětli.“
„Minulý týden jsem byl u mámy.“
„To vím.“
„Trochu jsme si povídali.“
„Zatím na tom není nic zvláštního.“
„Řekl jsem jí, že se v poslední době často hádáme.“
„A dál?“
Petr si promnul bradu.
„Řekl jsem, že někdy přemýšlím, jestli bychom se neměli rozejít.“
Několik vteřin jsem na něj mlčky hleděla.
Tak takhle to bylo.
Žádné skutečné rozhodnutí.
Žádná podaná žádost.
Žádný vážný rozhovor mezi manželi.
Petr si prostě postěžoval matce.
A ona jeho pochybnosti proměnila v hotovou věc.
„Opravdu se chceš rozvést?“ zeptala jsem se.
Odvrátil pohled.
„Nevím.“
„Dobře. Odpověz tedy na jinou otázku. Chceš naši rodinu zachránit?“
„Lenko, proč potřebuješ vždycky jednoznačnou odpověď? U tebe je všechno buď ano, nebo ne.“
„Když jde o manželství, bývá jasnost někdy nutná.“
„Už mě tyhle výslechy unavují.“
„O rozvodu ale mluvíme poprvé.“
„Nemluvím jen o rozvodu! Už mě unavuje úplně všechno. Pořád se hádáme kvůli mámě, bytu, nějakým slovům. Neustále musím vybírat, na čí stranu se postavím!“
Opřela jsem se rukama o opěradlo židle.
„Když tvoje matka všem oznámí náš rozvod, je volba docela jednoduchá. Buď jí vysvětlíš, že nemá právo rozhodovat za manžele, nebo mě přesvědčíš, že se vlastně nic nestalo.“
„Vždyť jsem řekl, že se plete do věcí, do kterých jí nic není!“
„To jsi řekl mně.“
„Komu jinému bych to měl říct?“
„Své matce.“
Odvrátil se.
„Promluvím si s ní později.“
Za patnáct let společného života jsem tenhle slib slyšela nesčetněkrát.
Později ji požádá, aby před návštěvou zavolala.
Později jí vysvětlí, že nemá bez dovolení přerovnávat věci v naší kuchyni.
Později jí řekne, že místo dovolené si vybíráme sami.
Každé jeho „později“ se bezpečně odkládalo až do dalšího konfliktu.
„Ne, Petře. Teď.“
„Jen nezačínej.“
„Nezačala jsem já.“
Konečně si sedl ke stolu.
„Dobře, řekněme, že to máma trochu přehnala. Promluvím si s ní. Ale ty bys z toho nemusela dělat katastrofu.“
„Co přesně podle tebe přeháním?“
„Už jsi jí volala a udělala z toho vyšetřování. Teď začneme určitě řešit i byt.“
„Proč najednou byt?“
Petr pochopil, že prozradil něco, co neměl.
Jenže už bylo pozdě.
„Protože ho máma určitě také zmínila.“
„Samozřejmě.“
„Tak vidíš.“
„A co dál?“
Stáhl rty do úzké čáry.
„Lenko, kdybychom se někdy opravdu rozvedli, nechci začínat válku kvůli majetku.“
„A myslíš, že já ano?“
„Nevím. Po tom rozhovoru s mámou jsi začala hledat nějaké dokumenty.“
Podívala jsem se na něj pozorněji.
Takže si toho všiml.
„Jaké dokumenty?“
„Papíry k tvému bývalému bytu, výpisy z účtu. Něco jsi kopírovala.“
„A nikdy ses nezeptal proč?“
„Nechtěl jsem se do toho míchat.“
„To je pro tebe typické.“
„Zase začínáš!“
Petr vstal a začal přecházet mezi stolem a dveřmi.
„Chci říct jen tohle. Byt je napsaný na mě. Auto také. Kdybychom se někdy rozhodli rozvést, měli bychom se domluvit klidně, bez hádek.“
„Kdyby se náhodou něco stalo?“
„Kdybychom se přece jen rozešli.“
„Ještě před chvílí jsi nevěděl, jestli se chceš rozvést. A teď už probíráš, jak si rozdělíme majetek.“