Alena už potřetí přepočítávala peníze v obálce s nápisem „elektřina, plyn“. Částka jí stále nevycházela. Každou bankovku uhladila dlaní, jako by tím mohla rozmnožit jejich počet, a potom je pečlivě vložila zpátky.
Čtyři sta korun.
Do důchodu zbývalo ještě devět dní.
A v lednici ležela půlka kuřete, kterou si schovávala na zítřejší oběd pro hosty.
Ještě před týdnem byla obálka znatelně silnější. Ještě před týdnem panovalo v jejich malém bytě v Praze obvyklé ticho a největší starostí Aleny bylo, jestli jí vystačí prázdné sklenice na lečo.
Právě tehdy večer zavírala poslední sklenici.
Kuchyní se šířila vůně sladkých paprik, rajčat a česneku. Okno se zamlžilo párou a Karel podřimoval v křesle u monotónních večerních zpráv.
Zvonění u dveří bylo tak dlouhé a naléhavé, jako by někdo držel tlačítko loktem a vůbec ho nehodlal pustit.
„Karle, čekáš někoho?“ Alena si otřela ruce do utěrky.
„Myslím, že ne…“ Zvedl se a ospale přimhouřil oči. „Možná zase soused zespodu kvůli topení.“
Na chodbě však nestál žádný soused.
Ve dveřích se pyšnila Ivana v širokém červeném klobouku. Byla to Karlova sestřenice z vesnice nedaleko jejich města.
Za ní se tyčil obrovský kufr na kolečkách. S takovým zavazadlem se obvykle jezdí nejméně na měsíc k moři.
O něco dál přešlapoval její manžel Václav a v obou rukou svíral kostkované tašky.
„Tak jsme tady!“ Ivana už objímala Alenu a zahalila ji do sladké vůně parfému. „Nečekali jste nás? Tím líp! Aspoň je to zajímavější!“
„Ivano! Václave!“ Karel rozhodil ruce. „Proč jste nedali vědět? Přijel bych pro vás na nádraží.“
„Jak to, že jsme nedali vědět?“ Ivana pohoršeně zvedla obočí. „Volala jsem ti přece v neděli! Říkala jsem: ‚Karle, chystáme se k vám, čekej nás.‘ A ty?“
„Myslel jsem, že si děláš legraci,“ podrbal se Karel na hlavě. „Kdo by v srpnu nechal celé hospodářství?“
Alena se mlčky podívala na kufr.
Potom na manžela.
Karel z nějakého důvodu zarputile pozoroval podlahu.
Bylo skoro deset večer, ale lidé po cestě se hladoví spát neposílají. Alena vytáhla vejce, nakrájela chleba, otevřela sklenici nakládaných okurek, kterou schovávala pro zvláštní příležitost.
„Posaďte se. Povídejte, co vás k nám přivádí.“
„Ale Alenko, ty se hned tváříš, jako bychom byli u výslechu,“ zasmála se Ivana a okamžitě zabrala polovinu kuchyně. „Stýskalo se nám. Jsme přece rodina. Život je jen jeden a vídáme se jednou za pět let.“
„To je pravda,“ položila Alena pánev na podložku. „Jenže máme jednopokojový byt. Kam vás uložím?“
„Nám stačí jakýkoli kout!“
„Na zemi vás nenechám. Rozložíme gauč v kuchyni. Bude to trochu těsné, ale nějak se vejdeme. Zůstanete na pár dní, že ano?“
„Na tři,“ přikývla Ivana a rychle si vyměnila pohled s Václavem.
V noci Alena dlouho nemohla usnout.
Za stěnou pravidelně hučela lednice a z kuchyně se ozývalo Václavovo chrápání.
„Karle,“ zašeptala. „S takovým kufrem se na tři dny nejezdí.“
„Nevymýšlej si. Lidé si prostě chtěli prohlédnout město.“
Otočil se ke zdi až příliš rychle.
Alena znala svého manžela dvaačtyřicet let.
Dobře si pamatovala, jak se odvracel, když se snažil něco zatajit.
Stejně ležel i tehdy, když si půjčil peníze od kmotra na „nesmírně výhodný obchod“ s přeprodejem náhradních dílů.
A stejným způsobem odvrátil tvář, když se ukázalo, že z obchodu nebude nic.
Od chvíle, kdy Karel odešel po letech práce v autobusových garážích do důchodu, se nedokázal smířit s tím, že teď musí počítat opravdu každou korunu.
Pořád doufal, že se objeví příležitost, která jim vrátí dřívější život.
Místo šťastných náhod však přicházely jen další dluhy.
Druhý den ráno se Alena jako obvykle probudila v šest.
Vyšla do předsíně a zarazila se.
Do kuchyně se nedalo projít. Spali tam hosté.
Chvíli stála, naslouchala, a pak se potichu vrátila do pokoje.
„Lidé z vesnice,“ pomyslela si. „Vstávají přece se sluncem.“
Ivana se objevila až kolem půl dvanácté.
Měla na sobě župan, rozcuchané vlasy a výraz naprosté spokojenosti.
„To se u vás spí! Žádný kohout, žádná kráva, žádná sousedka, která od pěti ráno rachotí kýbly. Tomu říkám život!“
Alena před ni beze slova postavila talíř s omeletou a chlebíčky.
Ivana několikrát otočila vidličkou.
„A to je všechno?“
Alena zvedla oči.
„Co by ještě mělo být?“
„No, Alenko, vždyť jsi městská hospodyně. Čekala jsem něco lepšího… maso, saláty, zkrátka pořádné pohoštění.“
„Žijeme skromně, Ivano.“
„To tedy vidím,“ zkřivila rty. „Nevadí. K obědu se polepšíš.“
Alena cítila, jak jí hoří tváře.
Měla říct, že do důchodu už skoro nemají peníze?
Že Karel dluží snad půlce garážového družstva?
Nedokázala to.
Když hosté odešli na procházku do parku, Alena si přehodila přes ramena svetr a vyšla k sousedce o patro výš.
Růžena otevřela v brýlích a v ruce držela noviny s křížovkou.
„Růženo, je mi to hrozně trapné… Mohla byste mi půjčit do důchodu? Přijeli nečekaně hosté, Karlova rodina. Chtějí, aby všechno bylo, jak se patří.“
Sousedka neřekla ani slovo.
Jen přešla k příborníku, vytáhla peněženku ukrytou pod porcelánovou baletkou a odpočítala peníze.