Potom sevřela Aleninu ruku ve své.
„Samozřejmě ti půjčím, děvenko. Ale poslechni jednu starou hlupaň. Když lidé přijedou bez ohlášení s obrovskými kufry a ještě si poroučejí, co má být na stole, nepřijeli jen na návštěvu. Řekni jim všechno na rovinu.“
„Nemůžu. Je mi to hanba.“
„Hanba by to měla být jim, ne tobě,“ povzdechla si Růžena. „Ale dobře. Rozhodni se sama. Jen měj oči otevřené.“
Večer se stůl prohýbal pod jídlem.
Alena upekla vepřové se švestkami, připravila bramborový salát, salát z červené řepy a pokrm z jater.
Ivana jedla s chutí, hostitelku chválila a několikrát si přidala.
Pak se opřela do židle a zasněně vydechla:
„Všechno je výborné, Aleno. Jen ke kávě bych si dala pořádný dort. Nějaký ořechový, skutečně dobrý. Jsme přece ve městě.“
Následující den šla Alena znovu k Růženě.
Potom zamířila do obchodu.
Dort stál skoro tolik, kolik obvykle utratila za potraviny za celý týden.
Nesla velkou krabici za tenkou provázkovou rukojeť a přemýšlela o zimních botách, na které od jara odkládala peníze.
Na boty teď nezbude.
Večer Karel zářil radostí, když oznámil:
„Ivana s Václavem se rozhodli zůstat ještě týden! Není to skvělé?“
Alena se opřela o futra.
„Karle,“ Ivana už svého bratrance držela pod paží, „po tom vašem kuchyňském gauči mám záda úplně na kusy. Co kdybychom spali v pokoji a vy se přestěhovali do kuchyně? Vy jste doma, vám přece stěny pomohou.“
„Jistě!“ odpověděl Karel okamžitě, aniž se na ženu podíval.
Alena mlčky vytáhla ze skříně čisté povlečení a převlékla postel pro hosty.
Tu samou postel, ve které spala téměř čtyřicet let.
Kuchyňský gauč byl opravdu nepohodlný.
Uprostřed se propadal a jedna pružina tlačila Alenu přímo do žeber.
Ležela na boku a snažila se ani nepohnout.
„Karle, kdy už konečně odjedou?“ zašeptala. „Na chleba nám skoro nezbyly peníze. Od Růženy jsem si půjčila už dvakrát.“
„Aleno, nezačínej zase. Ať se lidé aspoň jednou pořádně najedí.“
Chtěla mu něco odseknout, ale z pokoje se ozval tlumený rozhovor.
Dveře se už od doby, kdy se dům trochu sesedl, nikdy úplně nedovíraly.
„Ještě to musíme chvíli vydržet,“ šeptala Ivana. „Ve čtvrtek Karel všechno podepíše a byt bude náš. Prodáme ho a přestěhujeme se do Prahy.“
„A co Alena?“ zeptal se Václav tlumeně.
„Co s ní? Alena celý život mlčí. Bude mlčet i teď.“
Pružina ji přestala tlačit.
Alena už necítila vůbec nic.
Jen chlad, který jí pomalu stoupal od chodidel až ke krku.
Tak proto ten obrovský kufr.
Ráno, jakmile Ivana s Václavem odešli na trh, Alena zamkla vchodové dveře na oba západy a posadila se naproti manželovi.
„Co přesně chceš ve čtvrtek podepisovat?“
Karel se nejprve zatvářil překvapeně.
Potom se jí podíval do očí.
A najednou z něj všechno spadlo.
Vyprávěl dlouho, zmateně a přerývaně.
Na jaře mu Ivana zavolala a navrhla „mimořádně výhodnou výměnu“.
Jejich byt za její dům na vesnici.
Dům měl zahradu i pozemek.
A navíc jim měla doplatit peníze.
Právě z tohoto doplatku chtěl Karel splatit všechny své dluhy.
„Dům se zahradou, Aleno,“ mumlal. „Čistý vzduch. Vlastní půda. Myslel jsem, že by se ti to líbilo…“
„A zeptat ses mě nehodlal?“
Mlčel.
„Karle, oni nás chtějí vyštvat z našeho vlastního bytu. To chápeš?“
Muž si zakryl obličej rukama.
Alena hleděla na jeho prošedivělou hlavu a sama nevěděla, jestli v ní převládá vztek, nebo lítost.
„Kde je ten notář?“
Notářská kancelář sídlila v přízemí pětipatrového domu v centru města.
Alena dorazila autobusem o půl hodiny dřív, než bylo domluveno.
Na chodbě však už na koženkových židlích seděli Ivana s Václavem.
„Alenko!“ Ivana okamžitě vyskočila. „My tady máme ještě nějaké vlastní záležitosti…“
Dveře kanceláře se otevřely.
Mladá notářka v brýlích se na ně vlídně usmála.
„Pojďte dál. Dokumenty jsou připravené. Stačí už jen podpisy.“
Alena vstoupila jako první.
Posadila se.
A požádala o všechny papíry.
Notářka se trochu zarazila, ale podala jí desky.
Alena četla pomalu.
Prstem přejížděla po řádcích, stejně jako kdysi pomáhala vnoučatům skládat jejich první slova.
Byt v Praze.
Výměnou za obytný dům na vesnici.
Alena ten dům dobře znala.
Byla tam na Ivanině svatbě.
Už tehdy střechou na několika místech zatékalo. Po všech těch letech si ani nechtěla představovat, v jakém stavu může být dnes.
Nejspíš z něj zůstaly jen holé zdi.
A potom narazila na souhlas manželky s převodem společného majetku.
Bylo na něm její příjmení.
A její podpis.
Jenže Alena tento dokument nikdy nepodepsala.
„To je velmi zajímavé,“ řekla a zvedla oči.
Její hlas zněl překvapivě klidně.
Dokonce i jí samotné připadal cizí.
„Tento dokument jsem nepodepsala. Vidím ho poprvé v životě.“
Notářka náhle zbledla a sáhla po telefonu.
„Aleno, my jsme to přece mysleli dobře…“ Ivana stála ve dveřích a barva jí pomalu mizela z tváře. „Chtěli jsme vám pomoct…“
„Dost, Ivano.“ Alena se postavila. „Teď mě dobře poslouchej. Ještě dnes opustíte můj byt. Jinak okamžitě spolu s notářkou podám na policii oznámení kvůli tomuto padělanému dokumentu.“
Václav vyrazil ke dveřím jako první.
Ivana se ještě snažila něco namítat.
Pak se však podívala na notářku, která už vytáčela číslo, a rychle odešla za manželem.
Když se Alena vrátila domů, červený klobouk už v předsíni nebyl.
Zmizel i obrovský kufr.
Na kuchyňském stole zůstala polovina nedojedeného dortu a na lednici ležel klíč, který Karel stihl Ivaně dát.
Karel sám seděl na stoličce u okna.
Shrbený ve staré domácí košili vypadal mnohem menší než obvykle.
„Aleno… Promiň mi. Byl jsem hlupák.“
Dlouho mu neodpovídala.
Pak k němu přišla a položila mu dlaň na rameno.
„Hlupák jsi. Ale můj. Hlavní je, že jsme zůstali doma. Všechno ostatní se nějak napraví.“
Po čase se Alena domluvila s mladou rodinou z přízemí.
Třikrát týdně vyzvedávala jejich syna ze školky a zůstávala s ním až do večera.
Chlapec jí říkal babičko Aleno a učil ji hrát dámu.
Jednou při večeři řekla Karlovi klidně, ale pevně:
„Žádné další výhodné obchody. Žádné půjčky za mými zády. Budeme žít jen z peněz, které máme.“
„Slibuji,“ odpověděl.
A poprvé po dlouhé době neuhnul pohledem.
Růženě Alena vrátila dluh i se sklenicí domácího leča.
Seděly spolu v sousedčině kuchyni a popíjely mátový čaj.
„Měla jsi pravdu,“ řekla Alena. „Příbuzní ještě nemusí být naši lidé. Neměli bychom sledovat, kolik objetí si přivezli, ale jak velké mají kufry.“
Za oknem se pomalu rozsvěcela večerní světla Prahy.
Život pokračoval.
Byl teď o něco tišší.
Skromnější.
Ale také poctivější.