O houbařích, kteří po celém dni zaslechli téměř nepostřehnutelný dětský pláč.
Tomáš poslouchal bez jediného slova.
— Maminka zemřela kvůli mně? — zeptal se nakonec.
— Ne.
— Kdybych se nenarodil, žila by.
— Tohle už nikdy neříkej.
Martin pevně sevřel synova ramena.
— Tvoje maminka nezemřela proto, že tě porodila. Zemřela proto, že v tu chvíli nebyla poblíž lékařská pomoc. A tebe zachránila, protože tě milovala víc než svůj vlastní život.
Tomáš dlouho hleděl na fotografii mladé ženy.
— Proč jsi tenkrát odjel?
Ta otázka Martina zasáhla tvrději než jakákoli výčitka.
— Musel jsem pracovat.
— Kvůli penězům?
— Ano.
— A co by se stalo, kdybys zůstal doma?
Martin mlčel.
— Ptám se na to sám sebe každý den.
— A jakou máš odpověď?
— Minulost už změnit nemůžeš. Můžeš se ale přestat schovávat před tím, co se děje právě teď.
Sedmá etapa. Janin dopis
Po tomto rozhovoru Martin otevřel starou skříň a vytáhl obálku.
Našli ji v kapse Janina kabátu až po pohřbu. Dopis napsala několik dní před porodem, jen ho už nestihla odeslat.
„Martine, zkus se prosím vrátit co nejdřív. V noci začínám mít strach. Pořád mě napadá, že porod začne nečekaně a nebude tu se mnou vůbec nikdo. Vím, že peníze potřebujeme, ale někdy si říkám, že bych klidně ještě rok snášela děravou střechu, kdybys byl doma.
Nezlob se na mě. Chápu, proč jsi odjel. Jenže pokaždé, když slyším po telefonu tvůj hlas, miminko se začne hýbat. Asi už tě poznává.
Jestli to bude kluk, bude se jmenovat Tomáš. Už jsem rozhodla, i když ty pořád chceš Václava.
Vrať se brzy. Čekáme na tebe.“
Martin celé roky nedokázal synovi tento dopis ukázat.
Teď mu obálku podal.
Tomáš si text přečetl dvakrát za sebou.
— Ona věděla, že budu kluk?
— Nevěděla to jistě. Asi to jen cítila.
— A proč jsi mě chtěl pojmenovat Václav?
— Po mém otci.
— Je dobře, že si maminka prosadila svoje.
Martin se přes slzy usmál.
— Ona si skoro vždycky dokázala prosadit, co chtěla.
Tomáš list opatrně složil a zasunul zpátky do obálky.
— Můžu si ten dopis nechat?
— Až budeš trochu starší.
— Já už jsem dost starý.
— Je ti deset.
— Ale na tom poli jsem vydržel celý den úplně sám.
Na to Martin nenašel odpověď.
A tak mu obálku nechal.
Osmá etapa. Josefův odchod
Josef Veselý se dožil osmdesáti let.
V posledních letech ho často zlobilo srdce, ale do lesa chodit nepřestal. Jen už ho téměř vždy doprovázel Tomáš.
— Ti dva tam vůbec nechodí na houby, — bručela Helena. — Chodí tam jen proto, abych doma strachy zešedivěla úplně.
Jednou došli až na ono pole.
Starý stoh už dávno zmizel. Zůstala po něm jen tmavší prohlubeň zarostlá trávou a několik napůl zetlelých dřevěných tyčí.
— Bylo to tady? — zeptal se Tomáš.
Josef přikývl.
— Tady.
— Jak jste vůbec mohl slyšet, že pláču?
— Nevím. Foukal silný vítr, ozývali se ptáci. A přesto jsem tě zaslechl.
— Mohli jste jít dál.
— Mohli.
— Tak proč jste se zastavili?
Josef chvíli mlčel. Potom pokrčil rameny.
— Možná tvoje maminka tak moc prosila, aby tě někdo zachránil, že její volání bylo slyšet ještě potom, co už sama nemohla promluvit.
Tomáš si pomalu sedl do vlhké trávy.
Poprvé v životě byl na místě, kde přišel na svět.
Zavřel oči a pokoušel se představit si studený déšť, promočenou zem a mladou ženu, kterou znal jen ze starých fotografií.
— Bál jste se mě tehdy vzít do rukou?
— Strašně.
— Proč?
— Byl jsi tak maličký, že jsem měl každou chvíli pocit, že přestaneš dýchat.
— Ale nepřestal jsem.
— Byl jsi tvrdohlavý už tehdy.
Josef zemřel v zimě.
Tomáš stál vedle Heleny u jeho rakve a poprvé měl pocit, že přišel o otce podruhé.
Ne o vlastního otce.
Ale o člověka, který mu kdysi v dešti poručil, aby dýchal dál a žil.
Devátá etapa. Volba povolání
Po maturitě Tomáš oznámil otci, že chce být lékařem.
Martin se na něj překvapeně podíval.
— Vždyť nesnášíš pohled na krev.
— Zvyknu si.
— Studium trvá roky.
— To mi nevadí.
— A potom zůstaneš ve městě?
— To ještě nevím.
Na lékařskou fakultu se Tomáš dostal až na druhý pokus. Zpočátku bydlel na koleji, po večerech si přivydělával jako sanitář a často telefonoval otci.
Studium bylo náročné.
Nejhůř snášel porodnictví.
Když vyučující vysvětloval příčiny poporodního krvácení, Tomáš seděl v lavici a svíral prsty tak silně, až ho bolely. Věděl, že právě velká ztráta krve připravila jeho matku o život.
Po přednášce zašel za profesorem.
— Pane profesore, kdyby u ní tehdy byl lékař, mohla přežít?
— U koho?
Tomáš mu pověděl příběh svého narození.
Profesor ho pozorně vyslechl a potom odpověděl bez falešného uklidňování.
— Je možné, že by rychlá lékařská pomoc výsledek změnila. Bez dokumentace, vyšetření a přesných údajů to ale nikdo nemůže říct s jistotou.
— A může novorozenec opravdu strávit celý den v takové zimě a přežít?
— Jen při mimořádné souhře šťastných okolností.
— Takže moje záchrana byla zázrak?
Profesor zavrtěl hlavou.
— Řekl bych, že jste měl neobyčejné štěstí. To, čemu lidé říkají zázrak, někdy vzniká z úplně obyčejných věcí. Ze starého pláště. Ze stohu sena. Ze dvou houbařů, kteří šli náhodou kolem. A hlavně z jejich rozhodnutí nezrychlit krok a nechat ten zvuk za sebou.