Právě tato věta jeho volbu definitivně uzavřela.
Tomáš se rozhodl, že bude pracovat u zdravotnické záchranné služby.
— Proč nechceš na chirurgii? — ptali se ho spolužáci.
— Protože někdy ze všeho nejvíc záleží na tom, jestli někdo dorazí včas.
Desátá etapa. Návrat domů
Sedmadvacet let po onom deštivém podzimu se Tomáš vrátil do rodného kraje.
Tentokrát už jako lékař.
Nabízeli mu místo ve velké městské nemocnici, on si však vybral menší základnu záchranné služby, která vyjížděla do vzdálených vesnic, samot a lesnických osad.
Hned během prvního měsíce služby přišlo naléhavé hlášení. U těhotné ženy na odlehlé samotě začal předčasný porod.
Po několikadenních deštích byla přístupová cesta téměř neprůjezdná.
Sanitka se asi kilometr od domu zabořila do hlubokého bláta a zůstala stát.
Tomáš popadl lékařskou brašnu a rozběhl se dál pěšky.
Zdravotní sestra mu sotva stačila.
V domě ležela mladá žena na podlaze. Její manžel pobíhal kolem ní v naprosté panice.
— Prosím vás, zachraňte ji!
— Běžte vedle a nechte nás pracovat, — řekl Tomáš pevně.
O dvacet minut později se narodilo dítě.
Byla to holčička.
Jenže matka začala silně krvácet.
Tomáš jednal rychle a přesně, téměř bez přemýšlení. Léky. Kontrola tlaku. Infuze. Příprava na převoz. Mezitím místní lidé vytáhli zapadlou sanitku traktorem.
V nemocnici se podařilo ženě zachránit život.
O několik dní později její manžel Tomáše našel na chodbě.
— Pane doktore, řekněte mi, jak vám můžu poděkovat.
— Jeďte domů se svou ženou a dcerou. To bude stačit.
Muž odešel.
Tomáš zůstal stát, potom se posadil na prázdnou lavičku.
A po dlouhé době se rozplakal.
Své vlastní matce už pomoci nemohl.
Ale tentokrát zachránil jinou.
Jedenáctá etapa. Po třiceti letech
Helena se dožila devadesáti let.
Na její narozeninovou oslavu se sjely děti, vnoučata, staří sousedé a také Tomáš se svou ženou. Tou dobou už měl sám dvě děti.
U slavnostního stolu se na něj Helena dlouho dívala.
— Ty ses vlastně vůbec nezměnil, — řekla nakonec.
— Jak to myslíte?
— Máš Janiny oči.
— Znala jste maminku dobře?
— Ne tak dobře, jak bych dnes chtěla. Ale její pohled jsem nikdy nezapomněla.
Stařenka sáhla do kapsy a vytáhla pečlivě složený malý balíček.
Uvnitř byl kousek látky.
Šedivý, vybledlý, s nepravidelně utrženým okrajem.
— Co je to?
— Kousek toho šátku, kterým ti tvoje maminka převázala pupeční šňůru. Marie tu látku schovala a později ji dala mně.
Tomáš držel útržek na dlani tak opatrně, jako by se mohl pouhým dotykem rozpadnout.
— Proč jste mi ho nikdy neukázala?
— Bála jsem se, že ho ztratíš.
— Teď už jsem dospělý.
— Pro mě budeš vždycky ten modrající chlapeček, kterého přinesli zabaleného ve staré prošívané bundě.
Helena se usmála.
— Josef ti celou cestu šeptal: „Dýchej, maličký. Jen dýchej.“ A ty jsi ho poslechl.
Tomáš položil svou dlaň na její vrásčitou ruku.
— Přežil jsem proto, že jste mě našli.
— Ne, Tomášku. Tvoje maminka tě nepustila. My jsme tě jen převzali z jejích rukou.
Dvanáctá etapa. Podzimní pole
Každý podzim, v den svých narozenin, jezdil Tomáš na stejné pole.
Nejdřív tam chodil s otcem.
Později s sebou začal brát manželku.
A po letech ukázal místo také svým dětem.
Tam, kde kdysi stával starý stoh, nechala rodina postavit malý pamětní kámen. Nebyly na něm žádné dlouhé projevy ani velká slova.
Jen jméno:
Jana Nováková
A pod ním krátký nápis:
„Tady byla láska matky silnější než chlad a smrt.“
Martin stál před kamenem dlouho.
Zestárl. Chodil už o holi, ale pocitu viny se nikdy úplně nezbavil.
— Tati, — oslovil ho Tomáš, — už dost.
— Čeho?
— Přestaň ji pokaždé prosit o odpuštění.
— Já tehdy odjel.
— Chtěl jsi vydělat peníze pro rodinu.
— Jana mě prosila, abych se vrátil.
— Nemohl jsi vědět, že porod začne předčasně.
Martin pomalu zavrtěl hlavou.
— Muž má být se svou ženou.
— Ale se mnou jsi byl celý můj život.
Otec se podíval na dospělého syna.
— Myslíš, že to stačí?
— Mně ano. A víc, než si myslíš.
Stáli pod jemným studeným deštěm.
Tomáš nejprve rozevřel deštník, potom ho však nečekaně zase složil. Chtěl na tváři ucítit podobný déšť, jaký padal v den, kdy se narodil.
Představil si mladou ženu u stohu.
Mokré vlasy přilepené k obličeji.
Ruce třesoucí se zimou.
Plášť, který ze sebe sundala, aby do něj mohla zabalit novorozeného syna.
V posledních minutách svého života Jana nemyslela na vlastní strach.
Snažila se zahřát dítě.
Tiskla ho k hrudi.
Dělala všechno, co ještě dokázala, aby vydržel o něco déle.
Do svítání.
Do chvíle, kdy kolem půjdou houbaři.
Do venkovské ošetřovny.
Do okresní nemocnice.
A nakonec až do dospělého života, v němž bude on sám spěchat za lidmi, kteří čekají na pomoc.
Tomáš položil dlaň na chladný kámen.
— Mami, pořád žiju, — zašeptal. — Přesně tak, jak jsi chtěla.
Někde za lesem se ozývali ptáci. Z mokré trávy stoupala vůně hub, vlhké půdy a tlejícího listí.
Kdysi Josef řekl sotva živému dítěti:
— Teď musíš žít za dva.
Tomáš byl dlouhá léta přesvědčený, že kvůli matčině smrti musí dokázat něco mimořádného.
Že musí svůj zachráněný život nějak ospravedlnit.
S přibývajícími roky však pochopil něco jiného.
Žít za dva neznamená prožít dvě lidské existence najednou.
Znamená to nepromarnit tu vlastní.
Milovat svoje děti.
Přijet včas tam, kde někdo čeká na pomoc.
Nezapomenout na lidi, kteří se kdysi rozhodli neprojít kolem cizího neštěstí.
A každý podzim se vracet na pole, kde mladá žena před smrtí odevzdala svému dítěti všechno teplo, které jí ještě zbývalo.
O celý den později dva houbaři zaslechli v hluku větru téměř neslyšitelný dětský pláč.
A nezůstali k němu hluší.