Martin položil dlaň na studené sklo.
— Vydrž, chlapečku. Už jsem doma. Teď jsem tady s tebou.
Dítě se ani nepohnulo.
Lékař Martina upozornil, že nejbližších čtyřiadvacet hodin bude rozhodujících.
Martin se posadil na lavičku na chodbě a zůstal tam celou noc. Ráno mu sestra přinesla hrnek čaje. Kolem poledne dostal krajíc chleba s máslem. Teprve večer vyšel z pokoje lékař.
— Podařilo se nám jeho stav stabilizovat.
— Takže přežije?
— To vám zatím slíbit nemohu. Můžu říct jen to, že dnes je na tom lépe než včera.
Martin tiše přikývl.
V tu chvíli mu stačila i taková odpověď.
Po týdnu začal chlapec dýchat bez pomoci.
Za další dva týdny poprvé přibral sto gramů.
Když přišel čas vyplnit dokumenty, Martin dlouho hleděl na prázdnou kolonku vedle slova „jméno“.
Jana si přála, aby se jejich syn jmenoval Tomáš, po jejím dědečkovi.
— Tomáš Novák, — řekl nakonec Martin. — Napište tam Tomáš.
Čtvrtá etapa. Otec, který neuměl držet miminko
Když nastal den propuštění, přijel si Martin pro syna společně s Helenou.
Dlouho se neodvažoval dítě vzít do náruče.
— Já ho upustím.
— Neupustíš, — řekla Helena rozhodně. — Takhle pokrč ruku. A druhou dlaní mu podepři hlavičku.
Tomášek vážil méně než běžný pytel mouky, přesto ho Martin nesl s takovým napětím, jako by v rukou držel skleněnou nádobu, která se může při jediném neopatrném pohybu rozbít.
Doma mu všechno připomínalo Janu.
U stěny stála nachystaná dětská postýlka. Přes její okraj byly přehozené čisté pleny. Ve skříni ležely maličké ponožky, které sama upletla. Na stole zůstal sešit, do něhož si zapisovala, co všechno je ještě potřeba před porodem koupit nebo zařídit.
Martin ho otevřel.
„Dětské mýdlo.“
„Koupit vatu.“
„Potřebujeme lahvičku.“
„Připomenout Martinovi, aby opravil okno.“
Poslední věta byla dvakrát podtržená.
Martin těžce dosedl na stoličku a zakryl si obličej rukama.
Vtom se Tomáš rozplakal.
Martin okamžitě zvedl hlavu, ale netušil, co má dělat. Vzal syna do náruče, začal s ním přecházet po místnosti a zkusil mu nabídnout lahvičku. Dítě otočilo hlavu stranou a spustilo ještě hlasitěji.
Asi po deseti minutách někdo zaklepal.
Za dveřmi stála Helena.
— Slyšela jsem ho už cestou.
— Nemůžu ho utišit.
Helena zkontrolovala plenu.
— Vždyť je celý mokrý.
— Přebaloval jsem ho před hodinou.
— Miminka se hodinami neřídí.
Ukázala Martinovi, jak dítě správně přebalit, jak ohřát mléko a jak ho po jídle držet, aby si odříhlo.
— Heleno, — řekl Martin tiše, — já to sám nezvládnu.
— Ale ty nejsi sám.
Od toho dne k nim Helena s Josefem chodili každý den.
Pátá etapa. Vesnice mu pomohla zvolit život
Tomáše ve skutečnosti vychovávala téměř celá vesnice.
Marie Konečná ho každý týden prohlédla. Učitelka Ivana nosila oblečení, ze kterého už vyrostl její vnuk. Sousedka Božena se dělila o čerstvé kozí mléko. Předseda obce pomohl Martinovi najít práci poblíž domova, aby už nemusel odjíždět na dlouhé turnusy daleko od rodiny.
Vydělával teď podstatně méně.
Každý večer se však vracel ke svému synovi.
Postupně se naučil prát pleny, vařit dětskou kaši i uspávat Tomáška. Při kolébání si pořád dokola pobrukoval stejnou melodii, kterou dřív často zpívala Jana.
V noci se chlapec budil několikrát.
Někdy ho Martin vzal do náruče, vyšel před dům a díval se s ním na oblohu.
— Tamhle je tvoje maminka, — říkával a ukazoval ke hvězdám. — Vidíš tu nejjasnější? To je ona.
Tomáš tomu samozřejmě nerozuměl. Jen se drobnými prsty držel otcovy košile.
Když oslavil první narozeniny, přinesl mu Josef dřevěné autíčko, které vlastnoručně vyřezal.
— Tady máš dárek pro kmotřence.
— Vždyť ještě ani není pokřtěný, — namítl Martin.
— Tak je nejvyšší čas to napravit.
Martin se na staršího muže pozorně zadíval.
— Chcete mu jít za kmotra?
— Já ho tehdy vzal do rukou jako první. Řekl bych, že jsem si to trochu zasloužil.
Kmotr byl tedy Josef a kmotrou se stala Helena.
Po obřadu se všichni společně vydali na hřbitov.
Martin postavil malého Tomáška před Janin hrob. Chlapec ještě stál nejistě, a tak se zachytil okraje náhrobku.
— Tady je tvoje maminka, — řekl otec potichu.
Tomáš položil dlaň na fotografii mladé ženy a zničehonic se usmál.
Martin se odvrátil, aby ostatní neviděli jeho slzy.
Šestá etapa. Tajemství starého stohu
Když Tomáš vyrostl, o skutečném místě jeho narození mu dlouho nikdo neřekl.
Jenže děti ve škole ten příběh znaly. V malé vesnici se minulost neztrácí a tajemství se dříve či později stane majetkem všech.
Jednoho dne přišel desetiletý Tomáš domů s rozbitým rtem.
— Kdo ti to udělal? — zeptal se Martin.
— Radek.
— Proč jste se poprali?
— Řekl, že mě našli na poli jako zatoulaného psa.
Martin posadil syna ke stolu a přiložil mu ke rtu studenou lžíci.
— Na poli tě skutečně našli.
Tomáš znehybněl.
— Takže mluvil pravdu?
— To nejdůležitější řekl špatně. Nikdo tě tam neodložil.
A toho dne mu otec konečně vyprávěl celý příběh.
O studeném podzimním dni a neutuchajícím dešti.
O Janě, která se pokoušela dostat k lékařské pomoci.
O předčasném porodu u starého stohu.
O tom, jak ze sebe svlékla plášť a zabalila do něj novorozeného syna.