„On něco zjistí hlavně tehdy, pokud budeš dál házet všechny ty ušpiněné věci do společného koše,“ pousmál se Michal. Nebyl v tom posměch. „Říkal jsem ti, že použité tampony a ubrousky můžeš vyhazovat tady do zdravotnického odpadu. Proč všechno nosíš domů?“
Lenka si těžce povzdechla. Petr na obrazovce viděl, jak se jí zachvěla ramena.
„Protože každou sobotu pere Petr,“ zašeptala. „Kdyby byl koš najednou prázdný, začal by se vyptávat. A kdyby si všiml těch stop… bojím se, že by to pochopil úplně špatně. Myslel by si, že jsem vážně nemocná. Možná že umírám. Nebo by mě začal litovat. A to nechci.“
Michal otřel vatovým tamponem místo na jejím rameni, trochu pod klíční kostí.
„Pořád jsi mu nic neřekla?“ zeptal se unaveně.
„Nemůžu. Vždyť Petra znáš. Kdyby zjistil, že léčba běží už půl roku a že na procedury dávám peníze z našich úspor, okamžitě by chtěl, abych skončila. Řekl by, že můžeme žít i bez dětí. Že dítě není to nejdůležitější.“
Na chvíli se odmlčela.
„Jenže pro mě je. Já mu chci dát dítě, Michale. Chci, abychom měli alespoň šanci.“
Petr zůstal nehybně sedět mezi prkny.
Na displeji viděl, jak jehla pronikla pod kůži jeho ženy. Lenka pevně zavřela oči bolestí, ale nevydala ani hlásku. Michal pomalu vstříkl průhlednou tekutinu. Na Lenčiných rtech se objevil nepatrný úsměv, který Petr už několik měsíců neviděl.
Nebyl to úsměv ženy, která něco skrývá kvůli milenci.
Byl to úsměv člověka, který se pořád ještě odmítá vzdát naděje.
„Třetí týden stimulace,“ řekl Michal a odložil použitou stříkačku do uzavíratelné nádoby. „Výsledky jsou dobré. Doktor říkal, že pokud to půjde tímhle směrem, po dalších dvou cyklech by mohl přijít na řadu transfer. Lenko, Petr je normální rozumný chlap. Jestli před ním ale budeš dál skrývat, že se léčíš u gynekologa-endokrinologa a že si necháváš během obědové pauzy píchat injekce, protože nestíháš jezdit pokaždé na kliniku, nakonec si stejně začne něco vysvětlovat po svém.“
„Pochopí to později,“ zašeptala a stáhla si rukáv. „Až mu řeknu, že jsem těhotná, vysvětlím všechno. Teď mají obrovskou zakázku pro hotel a v dílně se skoro nezastaví. Nechci ho zatěžovat svými problémy.“
„Problémy?“ přerušil ji Michal. „Ty tomu říkáš problém? Bojuješ za něco, po čem oba roky toužíte. Jste spolu deset let. Tohle byste měli zvládat společně.“
Lenka vstala z pohovky, upravila si sukni a zastavila se před zrcadlem. Prsty si zastrčila uvolněný pramen vlasů a podívala se na hodiny.
„Máme pět minut,“ řekla. „Převléknu si halenku. Na téhle zůstala krev, takže ji dám do sáčku. A Michale… děkuju. Za všechno. Za pomoc i za to, že jsi nikomu nic neřekl.“
„Jsme přece přátelé,“ odpověděl. Lékařský kufřík vrátil zpátky do skříně. „I když mám pocit, že Karel už stejně něco tuší. Jen se do toho neplete. Jeho dcera taky otěhotněla až díky IVF. Ví, čím si člověk při takové léčbě prochází.“
Petr stále dřepěl mezi stohy dřeva. Slzy mu stékaly po tvářích a mísily se s jemným prachem, který se mu usadil na kůži.
Špinavé prádlo.
Dvoje kalhotky denně.
Celou dobu byl přesvědčený, že jde o důkaz nevěry.
Lenka se však před zákroky převlékala, aby domů nenosila pach dezinfekce, léků a kliniky. Část oblečení se snažila předeprat přímo v kanceláři, ale na spodním prádle někdy zůstávaly drobné stopy. Při hormonální léčbě se u ní objevovalo slabé krvácení a ona se styděla o něm Petrovi mluvit.
Schovávala modřiny.
Schovávala bolest.
A hlavně před ním schovávala naději.
Ne proto, že by mu nedůvěřovala. Bála se, že její Petr se zlatýma rukama začne panikařit, přestane myslet na práci, bude se trápit a nakonec ji přinutí vzdát se snu o dítěti jen proto, aby ji uchránil před další bolestí.
Petr se ještě jednou podíval na displej.
Lenka stála vedle svého stolu a držela čisté náhradní spodní prádlo. Obyčejné bavlněné kalhotky, které si po injekcích oblékala proto, aby si případnými skvrnami nezničila dražší krajkové prádlo. Složila je do plastového sáčku a schovala do kabelky.
Petr vypnul přenos.
Telefon zasunul do kapsy.
Nikdy v životě se necítil tak malý.
Tak ubohý.
Tak strašně provinilý.
Vyšel ze skladu, prošel halou a došel až k vrátnici. Už měl téměř ruku na dveřích vedoucích ven z areálu, když se zastavil.
Otočil se.
A místo domů zamířil k administrativní budově.
Vyšel do druhého patra, zaklepal na dveře obchodního oddělení a téměř okamžitě vstoupil, aniž čekal na odpověď.
Lenka seděla u počítače. Michal stál u svého stolu a listoval otevřenými deskami.
Když Lenka spatřila manžela, během jediné vteřiny zbledla.
„Petře?“ vydechla. „Ty máš být přece v dílně…“
Petr k ní beze slova došel.
Objal ji tak pevně, až překvapeně vykřikla. Přitiskl si ji k sobě a zabořil obličej do jejích vlasů.
„Promiň mi,“ zašeptal. „Prosím tě, odpusť mi. Jsem idiot. Já už to vím. Viděl jsem všechno.“
Lenka v jeho náručí ztuhla.
Po chvíli se opatrně odtáhla a podívala se mu přímo do očí. V jejím pohledu se mísil strach, zmatení a nepatrná naděje.
„Co jsi… co přesně jsi viděl?“ začala.