„Vím o injekcích,“ odpověděl Petr a hlas se mu chvěl. „Vím, co děláte o obědové pauze. Vím, proč ses mi to bála říct. Leni, já… já jsem sem dal kameru.“
Odmlčel se a sklopil oči.
„Myslel jsem, že mě podvádíš. Že se scházíš s někým jiným.“
Lenka na něj několik vteřin jen nevěřícně hleděla. Potom její pohled pomalu sjel k zásuvce, v níž byla ukrytá kamera.
Najednou se rozesmála.
Nebyl to veselý smích. Byl nervózní, zlomený a mísil se se slzami, které si rychle setřela z tváří.
„Proboha, ty jsi ale idiot,“ zašeptala. „Stačilo se mě zeptat.“
„Bál jsem se,“ přiznal Petr. „Bál jsem se, že uslyším něco, co zničí naše manželství. Jenže pravda byla úplně jiná.“
Nedokázal pokračovat.
Michal pochopil, že už tam nemá co dělat. Vyndal zdravotnický kufřík ze skříně, krátce na Petra kývl a beze slova odešel z kanceláře. Dveře za sebou tiše zavřel.
Petr si před Lenkou dřepl a vzal obě její ruce do svých.
„Leni, proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi tajila, že se snažíš otěhotnět? Proč jsi tím vším procházela sama? Vždyť bych to pochopil.“
Lenka sklonila hlavu. Jedna slza dopadla na jejich spojené ruce, potom druhá.
„Protože by ses začal trápit,“ odpověděla. „Znám tě. Přestal bys pořádně jíst. Nespal bys. V práci bys myslel jen na mě. Odvezl bys mě k nejlepším specialistům do Prahy, byl bys schopný prodat byt a dát klinikám poslední peníze.“
Hlas se jí zlomil.
„A co kdyby to stejně nevyšlo? Nechtěla jsem vidět tvoje zklamání. Chtěla jsem za tebou přijít teprve ve chvíli, kdy budu mít jistotu. A říct ti rovnou dobrou zprávu.“
Petr zvedl její ruce ke rtům. Potom se sklonil k jejím předloktím a velmi opatrně políbil místa, kde pod kůží zůstávaly slabé modřiny.
„Od dneška už tím nebudeš procházet sama,“ řekl pevně. „Nikdy. Jestli chceš pokračovat v léčbě, budeme ji podstupovat spolu. Jestli se potřebuješ každý den dvakrát nebo třikrát převlékat, koupím ti klidně sto kusů prádla a budu prát každý večer.“
Lenka se přes slzy slabě pousmála.
Petr jí stiskl ruce.
„A hlavně si zapamatuj jednu věc. Ať to vyjde, nebo ne, na tom, co pro mě znamenáš, se nic nezmění. Ty už jsi moje rodina. Jsi můj domov. A jsi můj život.“
To už Lenka nevydržela.
Rozplakala se naplno a zabořila tvář do jeho ramene. Petr ji objal a pomalu jí přejížděl rukou po vlasech. Cítil, jak se její tělo ještě chvíli třese, ale zároveň jako by z ní postupně mizelo napětí, které v sobě nesla celé měsíce.
A poprvé po dlouhé době se uklidnil i on.
O týden později Petr sám požádal Michala, aby mu podrobně vysvětlil, jak jednotlivé procedury probíhají, co Lenka potřebuje a na co si mají dávat pozor. Potom se objednal k reprodukčnímu specialistovi a podstoupil potřebná vyšetření. Lence zatím nic neřekl. Tentokrát však nešlo o tajemství z podezření nebo strachu. Chtěl být připravený. Chtěl stát vedle ní jako člověk, o kterého se může opřít, a ne jako někdo, před kým musí vlastní bolest schovávat.
Za tři měsíce před něj Lenka beze slova položila těhotenský test.
Byly na něm dvě čárky.
Petr se na něj dlouho díval, jako by se bál byť jen pohnout.
Pak svou ženu objal.
Nepotřeboval velká slova. Jen ji k sobě přitiskl a tiše řekl:
„Já to věděl. Vždycky jsem věděl, že to spolu zvládneme.“
Od té doby pral její spodní prádlo skoro každý den.
Jenže teď už při otevírání koše necítil podezření. Nehledal důkazy. Nepřemýšlel nad cizím mužem, zamčenými dveřmi ani tajnými schůzkami.
Zmizela žárlivost.
Zmizel strach.
Zůstala jen láska.
Láska, která byla dlouhou dobu tak slepá, že si málem sama zničila to nejcennější. A která se nakonec naučila dívat dost pozorně na to, aby konečně uviděla pravdu.