Definitivně se rozhodl v pátek. Firma tehdy přijala velkou a naléhavou zakázku na vybavení nového hotelu a vedení nabídlo zaměstnancům víkendové směny. Petr souhlasil okamžitě.
„Peníze navíc se nám budou hodit,“ řekla Lenka a tentokrát se mu z nějakého důvodu nepodívala do očí. „Už dlouho mluvíme o tom, že bychom měli vyměnit spotřebiče v kuchyni.“
Pronesla to tak obyčejně, že se Petr na několik vteřin zastyděl za vlastní podezření. Jenže potom se mu před očima znovu objevil přeplněný koš na prádlo. Dvoje kalhotky každý den. Znovu a znovu.
V sobotu dorazil do DřevoStylu přesně v osm ráno. Směnu dokončil krátce po čtvrté odpoledne, ale neodešel. Počkal, až většina lidí opustí areál. Vrátný Franta Petra znal celé roky a nijak ho nepřekvapilo, když mu Petr oznámil, že prý nechal v dílně svazek klíčů.
Do dílny ovšem nezamířil.
Vyrazil rovnou k administrativní budově. V kapse pracovní bundy měl malé zařízení objednané přes internet. Skrytou kameru, která na první pohled vypadala jako obyčejný nabíjecí adaptér.
Chodba obchodního oddělení byla prázdná. V tichu byl cítit jen slabý pach plastu a kancelářského vybavení. Petr otevřel dveře náhradním klíčem. Byla v tom jistá ironie: část zámků používaných v kancelářském nábytku vyráběli přímo u nich, takže mechanismy znal dokonale. U Lenčina pracovního místa vládl naprostý pořádek. Vedle monitoru stála fotografie stará pět let. Byli na ní spolu během výletu v Karlových Varech, oba rozesmátí a očividně šťastní.
Petra bolestivě sevřelo v krku.
„Promiň mi, Leni,“ zašeptal. „Ale musím znát pravdu.“
Kameru umístil do zásuvky v rohu vedle skříně s dokumenty. Odtud bylo vidět pracovní stoly i menší pohovku pro návštěvy. V telefonu otevřel aplikaci a zkontroloval obraz. Všechno bylo ostré. Na zařízení nesvítila žádná kontrolka a skutečně vypadalo jako obyčejná zapomenutá nabíječka.
Z továrny odcházel až za šera. Připadal si odporně. Jako člověk, kterým nikdy být nechtěl. Přesto cítil i zvláštní úlevu. Pochybnost, která ho celé týdny sžírala, se na chvíli uklidnila. Jako by i ona čekala na pondělí.
Pondělní ráno se vleklo nekonečně. V dílně se otupila fréza, mistr byl od rána podrážděný a Petr kontroloval telefon téměř každých pět minut. Čekal, až začne pracovní den v administrativě.
Přesně v devět se obraz z kamery probudil. Nejprve viděl prázdnou kancelář. Potom vešla Lenka. Sundala si kabát, zastavila se u zrcadla a upravila si sukni. Petrovi se rozbušilo srdce. Vypadala úplně stejně jako každé jiné ráno. Známá, blízká, jeho.
Asi po deseti minutách dorazil Michal. Když procházel kolem jejího stolu, naklonil se k ní a něco jí potichu řekl do ucha. Lenka se usmála.
Petr sevřel telefon tak silně, až mu zbělely klouby.
Kolem jedenácté přišel Karel Novotný. Nějakou dobu všichni řešili pracovní záležitosti, potom se vrátili ke svým úkolům. Všechno působilo až bolestně normálně. Petr začínal uvažovat, zda se opravdu nezbláznil a zda špinavé prádlo nemá nějaké naprosto jiné vysvětlení.
Ve třináct hodin však začala polední pauza.
Stážista odešel jako první. Za ním vyšel Karel. V místnosti zůstala pouze Lenka a Michal.
Lenka vstala.
Došla ke dveřím.
A zamkla je.
Petrovi připadalo, že se svět, který deset let považoval za pevný, začíná rozpadat. Hukot strojů kolem něj náhle zněl vzdáleně a bez významu. Odešel do zadní části skladu, schoval se za vysoké stohy neopracovaných smrkových desek a upřeně sledoval displej.
„Máš všechno připravené?“ ozval se z reproduktoru Michalův hlas.
„Ano,“ odpověděla Lenka napjatě. „Jen mám pořád strašný strach. Jestli to Petr zjistí…“
„Nezjistí. Teď je tvůj manžel zaměstnaný svými prkny. Tak neztrácejme čas, máme jen hodinu.“
Michal zamířil ke skříni stojící téměř vedle skryté kamery, otevřel ji a vytáhl ven něco, co Petr vůbec nečekal.
Nebyla to košile.
Nebyl to kus oblečení.
Nebyla to ani deka z pohovky.
Michal držel pevný kufřík, jaký se používá k přepravě zdravotnického vybavení.
Petr přitáhl telefon blíž k obličeji. Michal odjistil západky a zvedl víko. V měkkých výplních uvnitř byly uložené skleněné ampule, několik injekčních stříkaček s dlouhými tenkými jehlami a menší přístroje s kabely připomínající elektrody.
„Sedni si,“ řekl Michal klidně.
V jeho hlase nebylo nic z té lehké povýšenosti, kterou v něm Petr slýchával. Najednou zněl věcně a soustředěně.
„Začneme. Dnes pravá strana.“
Lenka se posadila na pohovku. Svlékla si sako a zůstala v lehké halence.
A tehdy Petr spatřil něco, čeho si celé měsíce pořádně nevšímal.
Na jejích pažích, kousek nad lokty, byly blednoucí modřiny.
Vždy je schovávala pod dlouhými rukávy. Když někdy některou zahlédl, předpokládal, že se uhodila o stůl nebo o dveře. Žárlivost mu nedovolila poskládat si věci jinak.
Do očí se mu nahrnuly slzy.
„Slyšel jsem, že jsi zase sama tahala ty těžké židle,“ řekl Michal, když vytahoval ampuli. „Proč jsi mi neřekla, abych ti pomohl?“
„Měl jsi jednání,“ odpověděla Lenka tiše. „Michale, prosím, udělejme to rychle. Jestli Petr zjistí, že já…“