— A nejsem snad já ta, která už jedenáct let žije Jakubovými problémy? O jeho diagnózách toho vím tolik, že bych skoro mohla nastoupit do nemocnice místo doktora. Nebyla jsem to já, kdo tě podpořil, když jsi chtěl dát výpověď z práce, která tě málem přivedla k nervovému zhroucení? A kdo si bral všechny paragrafy a zůstával s nemocnými dětmi doma, zatímco sis na novém místě budoval kariéru?
Její hlas postupně sílil.
— Kdo se tě zastával před tvým otcem? Kdo ho žádal, aby tě přestal ponižovat a shazovat všechno, čeho dosáhneš, zatímco ty jsi mlčel, protože ses mu celý život bál postavit? Nebyla jsem to zase já, kdo zůstal další tři roky doma, protože ty jsi tolik chtěl druhého syna, přestože jsi viděl, kolik sil nám bere péče o Jakuba? Co pro tebe udělala Lucie? Já jsem tvoje milovaná žena. Já! Ne ona!
Poslední slova z ní vyšla s tak špatně skrývaným opovržením, jako by je manželovi plivla do tváře.
Petr se pokusil přiblížit, Jana však obešla kulatý jídelní stůl a zastavila se na jeho opačné straně. Jako by mezi nimi nutně potřebovala alespoň nějakou překážku.
— Jano, já jsem se opravdu snažil, — řekl sotva slyšitelně a vyhýbal se jejím očím. — Fakt jsem se pokoušel vrátit všechno do starých kolejí. Chtěl jsem, abychom zase byli my dva, děti, rodina… Jenže náš život je už strašně dlouho pořád stejný. Bez chuti. Všední. Ráno se probudíš a dopředu přesně víš, jak bude celý den vypadat. Lucie je jiná. Je aktivní, živá, nikdy nevím, co udělá. Vedle ní jsem zase začal mít chuť žít. Připomněla mi, že jsem pořád ještě mladý chlap.
Jana posměšně pozvedla obočí.
— Takže vedle mě jsi starý a skoro mrtvý?
— Ne, tak jsem to nemyslel. Je to… jak bych ti to vysvětlil? Představ si, že celý život jezdíš obyčejnou druhou třídou a pak se jednou ocitneš v první třídě. Když jednou poznáš ten komfort, vracet se zpátky je strašně těžké…
Petr náhle zmlkl.
Výraz Janiny tváře se během okamžiku změnil. Zbledla a z očí jí zmizel dokonce i vztek, který tam ještě před chvílí hořel.
— Dobře, — pokračoval rychle Petr. — Tohle už radši ukončeme. Vidím, že všechno, co říkám, situaci jen zhoršuje. Vezmu si teď jen nejnutnější věci a půjdu. Na byt si nárokovat nebudu. Vím, že je to moje vina, takže ty s kluky zůstanete tady. A samozřejmě budou synové trávit víkendy se mnou. Lucie ví, že mám děti. Vůbec jí nevadí, že budou čas od času součástí našeho života.
Už se nechtěl dívat na Janinu tvář, která připomínala strnulou masku. Odešel proto do ložnice. Cestou otevřel komoru a vytáhl z ní velký kufr na kolečkách.
Jana zůstala stát u okna a hleděla ven, aniž by skutečně něco viděla.
— Takže druhá třída… — zašeptala do prázdné kuchyně. — Žena, která ho dvanáct let podporovala, porodila mu děti, léčila je, vychovávala, uklidňovala, učila, starala se o domácnost a vytvářela domov, je obyčejná druhá třída. A ženská, kterou zná méně než rok a se kterou nikdy nežil pod jednou střechou, je první třída.
— Mami! Mamííí! — ozvalo se z dětského pokoje hlasité a naléhavé volání probuzeného Matěje. — Mami!
Jana jako by se právě probrala.
Na rtech se jí objevil sotva postřehnutelný úsměv a v očích nová rozhodnost.
Najednou přesně věděla, co musí udělat.
— Už jdu, Matýsku! — zavolala směrem k dětskému pokoji a místo toho zamířila do ložnice, kde Petr právě ukládal věci do kufru.
— Počkej, — řekla. — Slyšíš? Kluci jsou vzhůru. Chceš opravdu odejít s kufrem přímo před jejich očima?
— Asi jsem to měl udělat už dávno, abych netrápil tebe ani je, — odpověděl Petr rozpačitě a dál skládal košile a svetry.
— Mám jiný návrh.
Jana zavřela dveře a přistoupila k němu.
Mluvila tak jemně a klidně, že Petr překvapeně zvedl hlavu.
— Víkend teprve začal. Prožijme ho jako normální rodina. Kvůli dětem. Slibuju, že ti nebudu nic vyčítat a ani se na tebe nebudu dívat jako soudce. Zítra večer si všichni čtyři sedneme a v klidu si promluvíme. Potom můžeš odejít otevřeně. Bez schovávání a bez útěku.
— Mamííí! Tatííí! — ozval se znovu Matěj.
— Slyšíš ho? — Jana kývla směrem k pokoji. — On už snad jinak než křikem ani mluvit neumí. A z velké části je to tvoje zásluha. Všechno si vydobude řevem a scénou. Umíš si představit, co udělá, když uvidí, že táta najednou odchází s kufrem a nikdo mu nic nevysvětlí?
Petr souhlasil.
Kufr zasunul pod postel a potom celá rodina společně posnídala. Všichni čtyři přitom předstírali, že jsou stále blízcí a šťastní lidé.
Později Petr vzal oba syny a na několik hodin s nimi vyrazil do zábavního centra.
Když se večer vrátili, čekal na ně dokonale uklizený byt, večeře o třech chodech a usměvavá Jana v krásných šatech.
„Takže se mě snaží přimět, abych si to rozmyslel,“ pomyslel si Petr téměř soucitně. „Myslí si, že hezké šaty, uklizený byt a dobrá večeře moje rozhodnutí změní. Proto chtěla čas až do zítřka. Ženské jsou někdy opravdu naivní.“
Vtom se jeho pohled setkal s Janiným.
A okamžitě mu došlo, že přesně ví, na co myslí.
Na její tváři se jen na zlomek vteřiny objevil výraz čistého odporu. Hned zase zmizel, ale Petrovi ta jediná vteřina stačila.