Nic z toho, co si představoval, Jana neplánovala.
Nechtěla ho získat zpátky.
Na člověka, o jehož ztrátu se bojíte, se takhle nedíváte.
Petr musel strávit noc na pohovce v pokoji pro hosty.
Ráno ho probudil Matěj.
— Volal jsem mamku a ona vůbec nejde, — postěžoval si chlapec. — Pojď, uděláš mi vafle!
— Proč nejde? — zamumlal Petr rozespale, aniž by se pokusil pochopit, co se děje, a zavrtal se hlouběji pod deku. — Zavolej hlasitěji, ona tě uslyší. Máma je domácí tvor, daleko neuteče…
Ocituje přitom veršík z dětské říkanky a už znovu téměř usínal, když vedle něj propukl ohlušující řev.
Matěj nebyl zvyklý na odmítnutí.
Okamžitě tedy použil svůj osvědčený způsob nátlaku, který až dosud fungoval prakticky bezchybně.
Petr se prudce posadil.
— Tak dobře, hlavně přestaň řvát! — sykl podrážděně. — Mamka určitě za chvíli přijde a ty vafle ti udělá. Vždyť tě musí slyšet až dole před domem!
Jenže Jana stále nepřicházela.
Matěj pokračoval v křiku.
Petr nakonec neochotně vylezl zpod deky, vzal syna do náruče a šel manželku hledat.
Postel v ložnici byla pečlivě ustlaná.
V koupelně nikdo nebyl.
Kuchyně zářila skoro sterilní čistotou.
Petrovi se z nejasného důvodu rozbušilo srdce.
— Maminka si s námi asi hraje na schovávanou, — pronesl přehnaně veselým hlasem k synovi. — Pojď, najdeme ji. Ty se podívej do skříní a do komory a já ještě jednou prohlédnu ložnici.
Dál předstíral, že vlastnímu vysvětlení věří, a vrátil se do pokoje. Otevřel šatní skříň.
Něco mu na ní připadalo zvláštní.
Byla nezvykle prázdná.
Petr se podíval pod postel.
Potom se narovnal a několik vteřin mu trvalo, než pochopil, co přesně ho znepokojilo.
Kufr zmizel.
Ten samý kufr, který tam včera vlastnoručně zasunul se všemi svými věcmi.
Jeho košile a svetry byly mezitím znovu pečlivě pověšené a poskládané na svých původních místech.
Běžel do komory.
Ani tam kufr nebyl.
A teprve v té chvíli pochopil, proč mu šatní skříň připadala tak prostorná.
Roztřesenými prsty vytočil Janino číslo.
Telefon zůstal několik okamžiků lhostejně tichý a potom se ozval automatický hlas s informací, že volaný účastník je momentálně nedostupný.
Zpráva od manželky přišla až o tři hodiny později, téměř v poledne.
Do té doby Petr stihl spálit pět vaflí, sedmkrát se pokusit Janě dovolat a dvakrát přežít další Matějův záchvat.
Každý řádek zprávy byl prosycen jedovatým sarkasmem.
„Petře, děkuju ti za přirovnání ke druhé třídě. Právě ono mi pomohlo udělat to, k čemu jsem před půl rokem nenašla odvahu.
Rozhodla jsem se ti usnadnit volbu a zároveň tě zbavit výčitek svědomí.
Polovina bytu patří tobě, takže tu klidně zůstaň. Lucie se k tobě může nastěhovat. Já mám kam jít.
Jestli tě opravdu miluje, určitě se bude s radostí starat i o tvoje děti.
Protože jsi to ty, kdo odchází od rodiny, považuju za spravedlivé, aby synové zůstali s tebou. Nemám povinnost táhnout všechno sama jen proto, že ti náš společný život začal připadat nudný a bez chuti.
Samozřejmě budou kluci trávit všechny víkendy se mnou. Alespoň do chvíle, než jim najdu slušného nevlastního otce. Rostoucí kluci přece potřebují mít doma mužský vzor. Souhlasíš?
Potom můžeme přejít na střídavou péči.
Věřím ve tvoje diplomatické schopnosti a vůbec nepochybuju, že synům dokážeš vysvětlit, proč s nimi místo jejich matky začne bydlet cizí žena.
V pátek večer si pro ně přijedu.
Do té doby ti přeju příjemnou a pohodlnou cestu první třídou.
Tvoje druhá třída.“
Téměř ve stejném okamžiku, kdy Petr zprávu dočetl, mu na telefonu vyskočila další.
Tentokrát od Lucie.
„Tak jak to dopadlo? V kolik tě dneska čekat s věcmi? Už se nemůžu dočkat!“
— Tati, kdy se vrátí máma? — nakoukl do pokoje Jakub. — Musím dělat úkoly. Zítra máme zase matiku a vůbec tomu nerozumím.
— Tati! Tati, pojď sem! Hned! — ozval se z kuchyně Matějův panovačný křik. — Rychle!
Petr zůstal sedět s telefonem v ruce.
A právě v té chvíli mu s naprostou jasností došlo, že na nudný, jednotvárný a bezbarvý život si ještě hodně dlouho stěžovat nebude.