Na podzim nastoupila Anička do malé školy, kam chodily děti z několika okolních vesnic. Učitelka Marie věděla, že nová žákyně nemluví, a proto ji nenutila odpovídat ústně. Anička všechno vypracovávala písemně a učila se výborně. Nejvíc jí šla matematika. Po čase v ní patřila k nejlepším ve třídě.
Ostatní děti se jí zprvu stranily. Říkaly, že je němá a divná. Aničku to však skoro netrápilo. Samota pro ni nebyla ničím novým. Nejdůležitější bylo, že se večer vracela do známé dílny, kde vonělo čerstvé dřevo a lepidlo. Pod zeleným stínidlem svítila lampa a u ponku stál Bohumil nad dalším prknem.
Právě tam Anička poprvé po smrti rodičů začala cítit, že je doma. Opravdově doma.
Vesnické řeči však neutichaly.
„Tak co, Boženo,“ zeptal se jednou strýc Karel u studny, „už ta holka promluvila?“
„Ne,“ odpověděla bába Božena. „Pořád mlčí. A on s ní taky. Žijí jako dva samotáři. Měli by si aspoň pořídit rádio, aby tam bylo trochu slyšet.“
„A co když už nikdy nepromluví?“ zamyslela se teta Růžena. „Slyšela jsem, že když dítě mlčí příliš dlouho, řeč se nemusí vrátit. A jí bude brzy deset.“
„Měli by ji vzít k nějakému odborníkovi,“ ozývalo se od sousedů. „Jsou přece lékaři, kteří se takovým dětem věnují.“
Bohumil však Aničku nikam neodvážel. Něco mu říkalo, že jednoho dne promluví sama. Ne proto, že by ji někdo nutil nebo ji léčil proti její vůli. Prostě přijde okamžik, kdy bude potřebovat něco říct, a správné slovo se objeví. On sám dokázal mlčet celé týdny, ale když nastala skutečná potřeba, promluvil. Krátce, ale k věci.
Podzim skončil, zima přešla a přišlo další jaro. Téměř bez povšimnutí uplynul celý rok.
V noci dvaadvacátého dubna se však stalo něco, co nikdo nečekal.
Bohumila probudil ostrý zápach kouře. Nejprve si myslel, že hoří kamna. Ta však byla studená — jaro bylo teplé a večer už dávno netopil. Vyskočil z postele, rozrazil dveře do předsíně a okamžitě ucouvl. Z dílny se valil hustý černý dým.
Později se ukázalo, že požár způsobil zkrat ve starých rozvodech. V dílně byly všude suché desky, piliny a hobliny. Plameny se rozšířily během několika okamžiků.
„Ani!“ zakřičel Bohumil. „Ani, vstávej!“
Dívka už seděla na posteli. Oči měla rozšířené hrůzou. Bohumil ji popadl do náruče, zabalil do deky a vynesl ji na dvůr, daleko od domu.
„Zůstaň tady! Nikam nechoď!“
Vzápětí se vrhl zpátky.
V domě byly doklady i peníze, které si přes zimu našetřil. Náhle si však s děsivou jasností vzpomněl na něco dalšího — na Aniččiny kresby. Její první obrázky celé měsíce schovával v zásuvce pracovního stolu. Proč mu právě v tu chvíli připadaly tak důležité, nedokázal vysvětlit. Jen cítil, že je nesmí nechat shořet.
Vběhl do dílny, která už byla celá v plamenech. Oheň šplhal po stěnách, shora se ozývalo praskání a štiplavý kouř mu řezal do očí. Doběhl k ponku, otevřel zásuvku, vytáhl desky s kresbami a obrátil se k východu.
V tom okamžiku se ozvala ohlušující rána. Trám se zřítil přímo u dveří a zablokoval cestu. Bohumil uskočil, ale vzápětí se utrhl další těžký hranol a udeřil ho do zad. Muž se skácel na podlahu. Všude kolem byl kouř a žár.
Anička seděla asi dvacet kroků od hořícího domu a nedokázala odtrhnout oči od plamenů. Oheň už šlehal z oken a střecha se začínala propadat.
Uvnitř byl Bohumil. Jediný člověk, který si ji vzal z dětského domova. Nikdy ji nenutil mluvit. Jen u ní zůstával. Naučil ji vnímat vůni čerstvých hoblin, postavil jí na parapet květinu a mlčel vedle ní, protože chápal, že někdy řekne ticho víc než slova.
Anička otevřela ústa.
A poprvé po dvou letech vykřikla.
„Tati! Tati! TÁTO!“
Hlas měla chraplavý a zlomený, skoro cizí. Hrdlo si po tolika měsících odvyklo zvuku. Přesto to byl její hlas. Rozletěl se nad spící vesnicí, mezi tmavými domy a stromy.
„Tati! Pomoc! Můj tatínek je uvnitř!“
V okolních oknech se rozsvěcela světla. Probudili se psi a začali štěkat. Jako první přiběhl strýc Karel. Na jedné noze měl botu a bundu si jen přehodil přes košili.
„Co se stalo? Kde hoří?“
„Tam je táta!“ vykřikla Anička, chytila ho za ruku a ukázala k domu. „Je uvnitř! Zachraňte ho!“
Karel na okamžik znehybněl. Za celý rok poprvé slyšel její hlas. Na údiv ale nebyl čas. Rozběhl se k hořícímu domu a za ním se seběhli další lidé — ženy i muži, jak vyběhli z chalup, s vědry, lopatami a háky.
Dům už hořel téměř celý, ale kůlna přiléhající k dílně ještě nebyla zcela v plamenech. Bohumila vytáhli právě tudy. Karel se sousedovým synem Honzou pronikli kouřem dovnitř, našli muže v bezvědomí poblíž ponku a vynesli ho ven.
Bohumil měl popáleniny, byl celý od sazí a měl zlomené žebro. Žil však.
Anička před ním klesla do bláta na kolena, sevřela mu ruku a propukla v pláč. Poprvé po dvou letech plakala tak hlasitě, že ji slyšel celý dvůr.
„Tati… tatínku… prosím, neumírej… Neumírej…“
Záchranka dorazila asi za hodinu. Bohumila odvezli do okresní nemocnice. Aničku nechali jet s ním. Mladá zdravotnice sotva zadržovala slzy, když se na dívku dívala. Všechny doklady shořely spolu s domem, ale té noci to nikoho nezajímalo.