Bohumil zůstal v nemocnici téměř dva týdny. Lékaři mu ošetřili popáleniny, zlomené žebro a otravu kouřem. Přesto se zotavil. Navzdory věku měl tělo silné.
Anička bydlela po tu dobu u mladé zdravotnice, která jí sama nabídla přístřeší. Každý den chodila za Bohumilem na pokoj, sedla si k jeho posteli a mluvila s ním. Teď už se téměř nezastavila. Občas se zadrhla nebo některé slovo vyslovila nezvykle, ale mlčení se z ní vytratilo, jako by konečně praskla hráz, která v ní tak dlouho zadržovala všechno uvnitř.
Vyprávěla o škole. O tom, jak se paní učitelka Marie málem rozplakala, když Anička poprvé odpověděla nahlas. O prknech, která už Karel přivezl na stavbu nového domu. O tom, že celá vesnice vybírá pomoc: někdo přinesl peníze, jiný oblečení a další slíbil, že bude na stavbě pracovat zadarmo.
Vyprávěla také o bábě Boženě, která stála u spáleniště, plakala a opakovala:
„Promiň nám, Bohumile. Byli jsme hloupí.“
Bohumil poslouchal se zavřenýma očima. Po tváři mu pomalu stekla slza. Sám téměř nemluvil, protože ho kvůli žebru bolelo dýchání. Ale Aničku pozorně poslouchal. A teď to stačilo.
Po měsíci se vrátili domů. Přesněji řečeno na místo, kde dům kdysi stál. Ze staré chalupy zbylo téměř jen ohořelé torzo a nakřivo stojící kůlna. Vesničtí muži už však mezitím začali stavět nový dům. Pracovali společně.
Strýc Karel se ke všeobecnému překvapení stal hlavním stavitelem a rozdával ostatním úkoly. Ženy vařily a nosily jídlo. Někdo sehnal levný stavební materiál, jiný věnoval své úspory. Práce bylo mnoho, ale pomocníků se našlo víc, než kdo čekal.
Než byl dům hotový, nastěhovali se Bohumil s Aničkou do zachráněné kůlny. Rychle v ní zařídili provizorní bydlení. Přinesli malá kamna, matrace a přikrývky. Místa bylo málo, ale uvnitř bylo teplo. A hlavně byli zase spolu.
Hned ráno po návratu seděli na prahu a pili horký čaj. Anička se na otce podívala a najednou řekla:
„Tati, uděláme v novém domě dílnu dvakrát větší. Když už mám hlas, musím ho pořádně využít.“
Bohumil se na ni dlouho díval. Na drobnou, hubenou holčičku ve starých šatech, se světlými copánky a velikýma šedýma očima.
Potom se po mnoha letech upřímně usmál.
„Uděláme,“ řekl. „Využijeme ho naplno.“
Neohrabaně, téměř medvědím způsobem, ji objal kolem ramen. Anička se k němu přitiskla a zavřela oči. Chtěla si tu chvíli uchovat navždy.
Na podzim byl nový dům dokončen. Nebyl velký, ale byl pevný, světlý a útulný. Elektrické rozvody vyměnili úplně. Karel osobně dohlížel, aby bylo tentokrát všechno bezpečné. Dílna byla prostorná, přesně taková, jakou si ji oba přáli.
Na parapetu se znovu objevil muškát. Přinesla ho bába Božena. Postavila květináč k oknu a provinile řekla:
„Ať je vám tu hezky. Nezlob se na mě, Bohumile. Byla jsem hloupá.“
Bohumil jen mávl rukou. Za život viděl mnoho věcí a dávno se naučil odpouštět.
Anička nastoupila do čtvrté třídy. Teď už učitelce odpovídala nahlas. Hlas měla pořád tichý, ale zněl čistě a jistě. Paní Marie se pokaždé usmála, když jí zapisovala další jedničku, jako by tomu zázraku stále ještě úplně nevěřila.
Večer pracovali otec s dcerou znovu společně v dílně. Tentokrát tam stály dva opravdové ponky — jeden velký a druhý menší. Bohumil hobloval a brousil prkna, zatímco Anička navrhovala budoucí vzory.
Jednou nakreslila návrh nové skříňky a ozdobila ji vyřezávanými ptáky. Bohumil si obrázek dlouze prohlížel.
„Je to pěkné. Udělej to.“
A Anička to udělala.
Na podzim přijel překupník pro další nábytek. S překvapením zjistil, že nové krabičky a skříňky se prodávají obzvlášť dobře. Lidem se nejvíc líbily výrobky zdobené ptáky.
„Navrhla to dcera,“ řekl Bohumil stručně.
V jediném slově — dcera — bylo tolik tepla a hrdosti, že obchodník, který už zažil ledacos, několikrát zamrkal a odvrátil se, jako by si potřeboval lépe prohlédnout nábytek.
Časem se změnily i řeči u vesnické studny.
„Ta holka měla vlastně štěstí,“ říkávaly ženy. „Dostala takového otce.“
„On měl štěstí taky,“ odpovídala bába Božena. „Osud mu poslal dceru. Nejdřív mlčela, ale teď ji nikdo nezastaví.“
„A ruce má zlaté,“ dodával strýc Karel. „Teď se jí vrátil i hlas. Celá po otci. I když není jeho vlastní.“
„Co znamená, že není vlastní?“ oponovala teta Růžena. „Je jeho nejvíc, jak jen může být. Ne podle krve, ale podle srdce.“
Jednoho dne šel Bohumil kolem studny. Poprvé po mnoha letech se sousedům nevyhnul ani jen nezamručel. Zastavil se, pohlédl na shromážděné lidi, lehce přikývl a řekl:
„Tak se mějte dobře.“
Potom pokračoval dál. Vysoký, pevný, už zřetelně prošedivělý muž kráčel po cestě vedle Aničky, drobné světlovlasé dívky s blokem pod paží.
Anička mu něco nadšeně vyprávěla. Mluvila rychle, občas se zadrhla, pletla slova a rozhazovala rukama.
Bohumil šel vedle ní a pozorně naslouchal.
A usmíval se.