— Nedělám, — její hlas ztvrdl. — Jen tě možná poprvé slyším bez všech těch obvyklých výmluv kolem. Docela užitečný rozhovor. Otoč auto.
— Cože?
— Otoč se, — zopakovala. — K tvým rodičům nejedu. Už s nimi nemám co řešit. Představení se ruší. Hlavní herečka odmítla hrát idiotku.
Petr ji však ignoroval. Tvrdohlavě pokračoval dál a zastavil až před domem rodičů.
Pod lampou u vchodu už čekala malá delegace. Lukáš se stejnou cestovní taškou a dvě Petrovy příbuzné, obě s tvářemi, které jasně říkaly, že rozsudek vynesly dávno před Veroničiným příjezdem.
— No konečně, — protáhla jedna z žen. — Tak co, děvče? Rozmyslela sis to a začneš se konečně chovat rozumně?
— Já se snažím chovat rozumně pořád, — Veronika vystoupila a upravila si límec kabátu. — Jen máme trochu jiné představy o tom, co je rozumné. Pro vás „po dobrém“ znamená, že vám mám mlčky odevzdat něco svého. Pro mě to znamená, že každý zůstane u toho, co mu patří.
— Nezačínej zase s těmi řečmi, — vložil se do toho Lukáš. — Je nás tu víc, chápeš?
— Počet lidí nemění nesmysl v pravdu, — pousmála se. — I kdyby deset lidí najednou opakovalo stejnou hloupost, pořád je to hloupost. Jen hlasitější.
— Petře! — vykřikla druhá příbuzná. — Jsi vůbec chlap? Tak si tu svoji ženu srovnej!
Petr sebou lehce trhl a podíval se na Veroniku. Zřejmě pořád doufal, že udělá to, co dělávala celé roky: uklidní situaci, omluví se, ustoupí a obětuje vlastní pocit spravedlnosti kvůli rodinnému míru.
— Verunko, — řekl tentokrát téměř něžně. — Prostě podepiš darovací smlouvu na Lukáše. Jediný podpis a všichni se přestanou hádat.
Veronika pomalu přikývla.
— Tak jsme se konečně dostali k jádru věci. Už tedy nejde o dočasné bydlení. Chcete darovací smlouvu. Proto jsi mi hned ráno oznámil, že mi byt „uplaval“. Potřeboval jsi, abych měla pocit, že už je rozhodnuto a já vlastně nemám na výběr.
— Jaký má vůbec smysl se bránit? — Petr rozhodil ruce. — Stejně by to dřív nebo později…
— Ten smysl je velmi jednoduchý, — přerušila ho Veronika a vytáhla telefon. — Vy jste se všichni z nějakého důvodu domnívali, že budu sedět a čekat, až dokončíte svoje plány. Jenže byt byl převedený už před měsícem.
Otevřela v telefonu složku s dokumenty a otočila displej směrem k nim.
— Na základě darovací smlouvy je novým vlastníkem Martin. Můj bratr. Převod je zapsaný v katastru, všechno je řádně vyřízené. Oficiálně a zcela v souladu se zákonem.
Nastalo ticho.
Nikdo nekřičel. Několik vteřin všichni jen zírali na displej, jako by nechápali, co přesně před sebou vidí.
— Martinovi? — Lukášovi vyklouzla taška z ruky. — Jakému Martinovi? Kdy jsi to stihla?
— Ve chvíli, kdy jste kolem mého bytu začali kroužit a plánovat jeho budoucnost beze mě, — odpověděla Veronika. — Všimla jsem si, že se kolem mého majetku objevilo příliš mnoho cizích přání. Tak jsem se rozhodla odstranit předmět sporu dřív, než bude pozdě.
— Ty jsi to celé schválně připravila? — vydechl Petr. Po jeho sebevědomém úsměvu nezůstalo vůbec nic.
— Nic jsem nepřipravovala, — Veronika schovala telefon. — Jen jsem včas udělala něco, na co jsem měla plné právo. Dřív, než jste vy stihli udělat něco, na co jste právo neměli. Opatrnost bývá levnější než pozdější lítost.
— Ale tohle přece není fér! — rozčílila se jedna z žen.
— Vážně? — obrátila se k ní Veronika. — Není fér rozdělovat cizí byt za zády jeho majitelky, tlačit na ni a chystat jí k podpisu darovací smlouvu. Nakládat podle zákona s vlastní nemovitostí je naopak docela fér. Doufám, že ten rozdíl jednou pochopíte.
Lukáš zvedl tašku ze země a začal couvat. Něco si pro sebe mumlal o zradě, bezcharakternosti a rodinných povinnostech.
— Svědomí je krásná věc, Lukáši, — zavolala za ním Veronika. — Jen je zvláštní, že si na něj vzpomeneš výhradně ve chvíli, kdy nedostaneš cizí majetek.
Když se později vrátili domů, seděli znovu proti sobě u kuchyňského stolu. Jenže tentokrát jako by z místnosti zmizelo něco těžkého a dusivého. Vzduch působil nezvykle čistě.
— Veroniko, pojďme to probrat bez hádky, — začal Petr a propletl si prsty. — Přiznávám, že jsem to přehnal. A to, co jsem řekl v autě, že pro mě vlastně nejsi rodina… To jsem říkat neměl.
— Ale měl, — odpověděla tiše. — Naopak. Byla to jedna z nejdůležitějších vět, které jsi mi kdy řekl. Aspoň teď vím, jaké místo jsem ve tvém životě skutečně měla.
— Byl jsem naštvaný. Nemyslel jsem to tak.
— Lidé často tvrdí, že něco „nemysleli vážně“, když jim náhodou vyklouzne přesně to, co v sobě nosí už dlouho, — poznamenala Veronika. Nalila čaj jen sobě. — Většinou se říká, že alkohol nebo vztek vypne vnitřního redaktora. Ty jsi to zvládl i bez alkoholu.
— A co bude teď? — podíval se na ni. Ve tváři se mu mísily poslední zbytky uraženosti s opravdovým strachem. — Budeš mi tu větu připomínat do konce života?
— Ne, — Veronika se téměř něžně usmála. — Nemám v úmyslu tím promarnit celý život. Bylo by příliš drahé strávit ho po boku muže, který svou ženu považuje za dočasný doplněk ke své skutečné rodině.
Petr prudce vstal.
— Ty se chceš rozvést? Kvůli nějakému bytu?