— Ne kvůli bytu, — zavrtěla hlavou. — Ten byt jen ukázal něco, co předtím nebylo tak dobře vidět. Byl jako lakmusový papírek. Lukáš byl záminka. Důvod je jinde. Kvůli uznání svých příbuzných jsi byl ochotný připravit mě o věc, která patřila jen mně. Jejich ambice pro tebe byly důležitější než naše manželství.
— Nedělej takové rozhodnutí v afektu, — změnil okamžitě tón. — Počkejme týden. Uklidníme se. Pak si o tom znovu promluvíme.
— Já jsem naprosto klidná, — odpověděla. — A právě v tom je tvoje největší chyba. Čekal jsi pláč, prosby, přesvědčování a desátou nebo dvacátou šanci. Jenže já nerada natahuju bolestivé věci do nekonečna. Některé je lepší ukončit rychle.
Petr ještě dlouho střídal vztek s pokusy vyvolat v ní lítost.
— A kam vůbec půjdeš? — vykřikl nakonec. — Vždyť zůstaneš sama!
— Samota není nemoc, — pokrčila rameny Veronika. — Být sama v mém případě znamená pouze žít bez tebe. A život bez tebe teď vypadá podezřele podobně jako život bez neustálé bolesti hlavy. Možná stojí za to ho vyzkoušet.
— Ty sis všechno předem spočítala! — udeřil dlaní do stolu. — Jsi chladná, bezcitná a vypočítavá!
— Ne vypočítavá. Prozíravá, — opravila ho. — Vypočítavý člověk se snaží získat něco cizího. Prozíravý si chrání svoje. Já jsem ochránila byt. A mimochodem to vypadá, že jsem tím zachránila i samu sebe.
— Tobě mě není ani trochu líto? — zeptal se najednou tiše.
Poprvé toho večera v něm nebyla ani arogance, ani agresivita. Jen bezradnost.
— Je mi tě líto, — odpověděla Veronika poctivě. — Ale lítost je příliš nespolehlivý materiál na manželství. Dá se o ni člověk na chvíli opřít, když padá, ale nedá se na ní postavit rodina. Dnes sis vybral svou stranu sám. Já jsem jen přijala důsledky tvé volby.
— A co mám teď dělat?
— Pomáhat Lukášovi, — usmála se bez jediného náznaku škodolibosti. — Brzy budeš mít spoustu volného času. A pokud si dobře pamatuju, ve tvém vlastním bytě 2+1 je volná pohovka. Rodina přece rozhodla. Tak pokračujte v rozhodování beze mě. Já pojedu do babiččina bytu.
Druhý den ráno si Veronika sbalila věci.
Žádná hysterie. Žádný křik. Žádné talíře létající proti zdi. Do kufru skládala pouze to, co skutečně patřilo jí.
Martin už čekal před domem.
— Jak ti je? — zeptal se, když jí vzal těžkou tašku.
— Překvapivě lehce, — odpověděla a zapnula si kabát. — Myslela jsem, že to bude bolet mnohem víc. Pak mi došlo, že jsem poslední roky naše manželství pořád nosila na rukou. Bylo těžší a těžší a já si namlouvala, že to tak má být. Teď jsem ho konečně položila na zem a poprvé po dlouhé době můžu narovnat záda.
Martin se pousmál.
— Oni tomu převodu na mě vážně uvěřili? Chudáci. Tys tentokrát opravdu nepoužila žádné umrtvení.
— Improvizovala jsem, — přiznala Veronika. — A všichni mi to spolkli i s navijákem. Myslím, že se z toho ještě pořád nevzpamatovali.
— A ty? Nemůžeš si to rozmyslet?
— Ne, — odpověděla, nasedla do auta a připoutala se. — K důležitým rozhodnutím se odhodlávám dlouho. Ale když už je udělám, nevracím se. Nejdražší chyba je odejít příliš pozdě z místa, kde tě už dávno považují jen za pohodlný kus nábytku.
Vytáhla telefon.
Na displeji svítila poslední Petrova zpráva:
„Jednou pochopíš, o jakého člověka jsi přišla.“
Veronika se na ni chvíli dívala a potom napsala:
„Já už to pochopila. Díky, žes mi pomohl.“
Stiskla odeslat, podívala se na obrazovku a vyplázla na ni jazyk úplně stejně jako předchozího dne na Petra.
Trochu dětinsky.
Naprosto upřímně.
A poprvé po velmi dlouhé době skutečně svobodně.