Do babiččina bytu zajela Veronika ještě téhož podvečera. Chtěla na vlastní oči vidět, jak daleko už cizí plány pokročily.
Před dveřmi stál Lukáš. Vedle něj ležela velká cestovní taška a on sám vypadal, jako by se za majitele považoval už několik týdnů.
— No konečně dorazila paní majitelka, — protáhl. — Verčo, prosím tě, nedělej zase scény. Tohle už je vyřešené. Já vážně nemám kde bydlet.
— Lukáši, ty nemáš kde bydlet hlavně proto, že utrácíš peníze rychleji, než je dokážeš vydělat, — odpověděla a vytáhla klíče. — Je to bezpochyby smutný příběh. Ale z cizího bytu se tím tvůj byt nestane.
— Proč se pořád šprajcuješ? — zvýšil okamžitě hlas a udělal krok k ní. — Petr říkal, že je to uzavřené. Celá rodina se dohodla.
— Zase celá rodina, — rozesmála se Veronika. — To už dnes slyším potřetí. Za chvíli si to začnu zapisovat. Pak to vytisknu, zarámuju a pověsím na zeď.
— Ty ses úplně zbláznila? — Lukášův hlas zesílil. — Člověk s tebou mluví slušně a ty děláš chytrou!
— Slušně se mluví tak, že se nejdřív požádá o svolení, — odemkla Veronika dveře, ale zůstala stát v průchodu a zablokovala mu cestu. — Přijet s taškou a oznámit majitelce, že se právě stěhuješ dovnitř, se jmenuje drzost. Přesné slovo. Skoro elegantní.
— Uhni, — poručil a pokusil se protlačit kolem ní. — Aspoň si tam dám věci.
— Ne, — odpověděla klidně a ani se nepohnula. — Nikdo tě sem nepozval. Tu tašku si odneseš zase zpátky. Aspoň budeš mít pohyb. Přenášet sem a tam následky slibů, které ti rozdávali jiní lidé, je docela slušné cvičení.
Lukášovi zrudl obličej. Chvíli vypadal, že něco udělá, ale Veroničin klidný pohled ho zastavil.
— Tohle tě bude mrzet, — procedil mezi zuby a ustoupil. — Petr ti udělá doma takové peklo, že se budeš divit.
— Petr mi dnes ráno udělal kávu, — poznamenala. — Byla příšerná. Takže rozsah jeho schopností už mám celkem dobře zmapovaný.
Když se Veronika vrátila domů, Petrova sebejistota už se začínala loupat jako stará tapeta.
— Ty jsi Lukáše vyhodila! — vyhrkl sotva vešla. — Uvědomuješ si vůbec, jak jsi mě před příbuznými ponížila?
— Nikoho jsem neponížila, — Veronika si svlékla kabát a pečlivě ho pověsila na věšák. — Chráníla jsem svůj majetek. To jsou dvě různé věci. Chápu, že tobě ten rozdíl možná zase uniká.
— Co si o sobě vůbec myslíš? — zvýšil hlas a začal přecházet po kuchyni. — Byt je prázdný, člověk nemá kde bydlet a ty sedíš na několika pokojích jako pes na seně!
— Pomoc znamená někoho podržet, když se sám snaží postavit na nohy, — řekla Veronika a zapnula rychlovarnou konvici. — Darovat bydlení chlapovi, který už rozházel všechno, co kdy dostal, není pomoc. To je nadace na podporu cizí nezodpovědnosti financovaná mojí hloupostí.
— Ty jsi najednou nějak chytrá, — ušklíbl se Petr. — Přitom jsi byla vždycky taková obyčejná naivka.
Veronika se k němu otočila.
— Teď už opatrně, — pronesla stále tiše, ale v hlase se jí objevil ledový tón. — Naivka, říkáš? Tahle naivka ti osm let vařila, uklízela po tobě, řešila tvoje problémy a ani jednou tě nenechala ve štychu. A ty ses během jediného večera pokusil připravit ji o něco, co jí zůstalo po babičce.
— Jakou vzpomínku? — rozhodil rukama. — Jsou to stěny a beton. Vzpomínky máš v hlavě. Proč tolik lpíš na pár metrech čtverečních?
— Právě proto, — přikývla. — Muž, který dnes nazve vzpomínku své ženy hromadou cihel, může zítra stejně snadno označit za kus nábytku i tu ženu.
Petr trval na tom, že zajedou k jeho rodičům a všechno proberou „jako rodina“. Veronika nakonec souhlasila. Ne proto, že by měla v úmyslu ustoupit, ale protože nepříjemné rozhovory raději dokončovala, než aby je nechala týdny hnít.
— Musíš pochopit jednu věc, — mluvil Petr za volantem rychle a nervózně. — Všichni čekají, že se zachováš normálně. Přijedeme, usměješ se a řekneš, že proti Lukášovi nic nemáš. A bude klid.
— Takže jsem dostala roli, — upřesnila Veronika. — Poslušná hlupačka. Jedno dějství, bez přestávky.
— Nepřeháněj.
— Řekněme si pravdu, Petře. Tobě nejde ani tolik o Lukáše. Ty chceš příbuzným dokázat, že u nás doma rozhoduješ ty. Chceš před nimi vypadat jako velký chlap tím, že rozdáváš něco, co ti vůbec nepatří.
— Já chci, aby mě respektovali! — vyštěkl a sešlápl plyn o něco prudčeji. — Ty ze mě před nimi děláš slabocha!
— Respekt se nedá někomu ukrást ani získat trikem, — odpověděla klidně. — Respekt si člověk zaslouží tím, co dělá. Ty sis ho chtěl koupit na splátky a jako první splátku použít můj byt.
— Ty tomu vůbec nerozumíš! Lukáš je moje krev! Je to rodina! Ty tu dnes jsi a zítra se můžeš sebrat a odejít. Příbuzní mi zůstanou vždycky.
Veronika se tentokrát přestala usmívat.
— Zopakuj to, prosím.
— Slyšela jsi mě dobře, — odsekl Petr, aniž se na ni podíval. — Manželky přicházejí a odcházejí. Krev zůstává.
— Děkuju, — řekla po chvíli pomalu. — To bylo mimořádně upřímné. Osm let jsem si myslela, že jsme rodina a jeden tým. A právě jsem zjistila, že v tvém žebříčku jsem někde mezi náhodnou ženskou a dočasným doplňkem k tvému příbuzenstvu.
— Nedělej ze sebe oběť.