— Hlavně se neuraz, ale ten byt už ti tak nějak proklouzl mezi prsty, — prohlásil Petr a na tváři se mu objevil nepříjemně samolibý úsměv.
Veronika si ho chvíli mlčky měřila, přimhouřila oči a pak na něj prostě vyplázla jazyk.
— Petře, myslíš to vážně, nebo tě právě přepadla potřeba pronášet velká životní moudra? — zeptala se klidně. Dokrojila jablko, úhledně rozložila měsíčky na talíř a posunula ho k manželovi. — Dej si. Říká se, že sladké pomáhá mozku pracovat rychleji.
— Já se ti to snažím normálně vysvětlit, — odsunul talíř, jako by za celou situaci mohla právě ta jablka. — Babiččin byt už není tvoje starost. Všechno je domluvené. Lukáš už skoro balí a příští týden se nastěhuje.
— Ach, Lukáš, — Veronika přikývla s tak pokorným výrazem, že Petr na okamžik zaváhal. — Myslíš toho Lukáše, který si od nás loni půjčil peníze na neodkladnou dovolenou a od té doby se nějak nemůže vrátit ze své náročné finanční expedice?
— Nemusíš všechno obracet proti němu. Má teď složité období.
— Lukáš nemá složité období. Lukáš má složitý životní styl, — opravila ho jemně. — To není úplně totéž. Promiň, zase používám moc komplikované pojmy.
Zpočátku jejich rozhovor opravdu připomínal spíš téměř přátelské špičkování než hádku. Veronika si za dlouhá léta zvykla hasit cizí podráždění klidem a humorem.
— Tak dobře, vezměme to od začátku, — řekla, posadila se naproti němu a podepřela si bradu dlaní. — Přijdeš domů, oznámíš mi, že byt po mojí babičce mi někam „odplul“, a přitom se tváříš, jako bys právě vyhrál nové auto. Vysvětli mi, prosím, jak se něco takového stalo. Jsem jen prostá žena.
— Není na tom nic složitého. V rodině jsme se shodli, že Lukáš nemá kde bydlet a byt je stejně prázdný.
— V rodině jste se shodli, — zopakovala Veronika pomalu. — Zajímavé. A já jsem zřejmě na té rodinné poradě chyběla. Nevíš náhodou, co jsem tehdy dělala? Možná jsem v nějaké sousední dimenzi prala tvoje ponožky.
— Ty musíš ze všeho dělat divadlo.
— Protože člověk, který se ještě dokáže smát, ještě neprohrál, — pokrčila rameny. — Jeden chytrý člověk kdysi řekl, že kdo se umí smát sám sobě, nikdy se nebude nudit. Já se směju hlavně tobě, takže mám o celoživotní zábavu postaráno.
Petr se zamračil a začal podrážděně bubnovat prsty do stolu.
— Veroniko, nechci se hádat. Prostě přijmi realitu. Papíry se připravují a Lukáš se nastěhuje příští týden.
— Jaké papíry, miláčku? — naklonila lehce hlavu. — Pokud si dobře vzpomínám, v katastru jsem jako jediná majitelka zapsaná já. Od prvního řádku výpisu až po poslední údaj. Jak přesně chce vaše slavná rodinná rada nakládat s mojí nemovitostí?
— Jsou tam určité možnosti.
— Určitá možnost je třeba to, že trochu přesolíš polévku, — odpověděla Veronika. — Když ale lidé začnou rozdělovat cizí nemovitost bez souhlasu jejího vlastníka, říká se tomu jinak. Třeba fantazie. Nebo drzost. Záleží, jak slušně se chce člověk vyjádřit.
S Klárou se sešla v malé kavárně nedaleko náměstí. Veronika ji zavolala schválně. Potřebovala silnou kávu, čistou hlavu a někoho, kdo nebude jen soucitně přikyvovat každé její větě.
— On vážně řekl, že ti byt proklouzl mezi prsty? — Klára položila šálek na podšálek a naklonila se přes stolek. — Přesně takhle? A ještě se u toho tak odporně usmíval?
— Přesně tak, — Veronika pomalu kroužila lžičkou v kávě. — A já na něj vyplázla jazyk. Dětinské, já vím. Ale naprosto upřímné.
— Ty jsi až podezřele klidná. Já bych už chodila po stropě.
— A čemu by to pomohlo? — Veronika pokrčila rameny. — Panika není zrovna nejlepší poradce. Když se člověk bojí, často souhlasí s čímkoli, jen aby to měl rychle za sebou. Já radši dopiju kávu a v klidu zjistím, kde udělali chybu.
— Už tušíš?
— Zatím vím jedno. Petr se rozhodl hrát skořápky s něčím, co mu vůbec nepatří, — pousmála se. — Přehazuje kelímky, dělá kouzelníka, jenže pod nimi není kulička. Protože tu mám já v kapse.
Právě v tu chvíli k jejich stolku přišel Martin, Veroničin bratr. Ráno mu poslala jedinou krátkou zprávu: „Potřebuju tvoji chladnou hlavu.“
— Tak povídej. Kdo si tentokrát usmyslel, že bude rozhodovat o babiččině bytě? — zeptal se, když se posadil vedle nich a ani si nesundal šálu. — Nech mě hádat. Petr a nějaký jeho příbuzný, který právě prožívá další ze svých nekonečných těžkých období.
— Přesně, — přikývla Veronika. — Lukáš už nejspíš přemýšlí, kam dá pohovku a jaké si koupí závěsy.
— Babička ti ten byt nenechala jen tak, — připomněl Martin. — Na podobné lidi měla zvláštní čich. Pamatuješ, co říkávala? Že někteří lidé si pletou laskavost se slabostí, dokud jednou nenarazí čelem do zavřených dveří.
— Pamatuju, — napila se Veronika. — Takže se těmi dveřmi stanu. Klidnými, zdvořilými a pořádně zamčenými.
— Petr přece ví, že právně patří byt jen tobě, ne? — zeptala se Klára.
— Samozřejmě že to ví, — usmála se Veronika. — Právě proto se tak nervózně culí. Počítá s tím, že se vyděsím, rozbrečím, začnu prosit, smlouvat a nakonec podepíšu všechno, co přede mě položí.