Vzpomněla si na Marušku s horečkou téměř čtyřicet stupňů, když jí celou noc měnila mokré obklady na čele. A na nejmladšího Šimona, kterého vodila za ruku do školky, zatímco on plakal a opakoval: „Maminko, přijď pro mě jako první.“
Vybavily se jí noční směny. Nové oblečení, které si nekoupila, aby mohla zaplatit nejstaršímu synovi kolej. Zimní boty, které dál nosila, protože Maruška potřebovala rovnátka. Oprava střechy, práce navíc a také ráno, kdy usnula přímo v kuchyni na stoličce, protože téměř dva dny nezamhouřila oči.
Nikdy ty roky nepovažovala za ztracené. Jenže teď to nedokázala říct.
„Ivo.“
Alenin hlas byl tichý, přesto se u stolu náhle rozhostilo úplné ticho.
„Co je?“ otočila se k ní Ivana.
„Možná už by to stačilo.“
„A čeho přesně?“
„Tohohle všeho.“
Ivana se zasmála.
„Aleno, vždyť si jen povídáme.“
„Ne. Ty mluvíš, jako by se ti Tereza měla zodpovídat z celého svého života.“
„Proboha, Terezo, urazila jsem tě?“
Všechny pohledy se obrátily k Tereze. To bylo nejhorší. Automaticky zavrtěla hlavou.
„Ne…“
„Tak vidíš,“ řekla Ivana vítězoslavně.
„Já vidím něco jiného,“ odpověděla klidně Alena. „Tereza se jen nechce hádat.“
Tereza na ni překvapeně pohlédla. Alena odložila vidličku.
„Říkáš, že si nevybudovala kariéru, že nejlepší roky obětovala dětem a že se teprve teď naučila postarat sama o sebe. Ale víš vůbec, jak žila?“
Ivana pokrčila rameny.
„A ty to víš?“
„Trochu ano.“
„Odkud?“
Alena se obrátila k Tereze.
„Tvůj nejstarší se jmenuje Matěj Kovář?“
Tereza na několik vteřin oněměla.
„Ano.“
„Tak už tomu rozumím. Učím ho.“
„Na univerzitě?“
„Ano. Druhým rokem.“
Alena se pousmála.
„Matěj o sobě nemluví rád. Jednou jsme ale po přednášce přišli řeč na rodinu. Tehdy jsem ještě netušila, že jsi jeho maminka.“
Tereza mlčela.
„A co ti vyprávěl?“
„Že jeho matka sama vychovala tři děti.“
Tereze se sevřelo hrdlo. Alena pokračovala:
„Říkal, že jsi pracovala na dvou místech. Že jsi mu pomohla získat vzdělání, postavila na nohy dceru a po škole vytáhla ze všeho nejmladšího. A že jsi jim nikdy nevyčítala: ‚Kvůli vám jsem obětovala celý svůj život.‘“
Tereze se roztřásly prsty. Schovala ruce pod stůl.
Matěj jí nikdy nic podobného neřekl. Když přijel domů, obvykle si spíš bručel:
„Mami, proč jsi zase připravila tolik sklenic? Copak jsem hladový student?“
Přesto si vždycky odvezl marmeládu, nakládanou zeleninu i domácí omáčku.
„A ještě něco,“ dodala Alena. „Je na tebe nesmírně hrdý.“
Tereza sklonila hlavu.
„To není třeba…“
„Ale je.“
Alena se nyní dívala na Ivanu.
„Ptala ses, jestli si Tereza koupila dům sama. Tak ano. Sama si pořídila i auto.“
Ivana se ušklíbla.
„Dneska už auto není žádný velký výkon.“
„Já také netvrdím, že je to výkon.“
Alena mluvila pořád stejně klidně, bez zvýšeného hlasu. Právě proto její slova působila ještě silněji.
„Jen mi připadá zvláštní, když od tebe slyším: ‚Sama?‘ Jako by tě překvapovalo, že člověk může něčeho dosáhnout bez pomoci rodičů.“
„Co tím chceš říct?“
„Přesně to, co jsem řekla.“
„Ne, vysvětli to pořádně.“
Alena na chvíli zmlkla.
„Dobře. Tereze nikdo nedaroval byt jako svatební dar.“
Ivana viditelně zbledla.
„Co to s tím má společného?“
„Nic. Stejně jako Terezina kariéra nemá nic společného s naším dnešním setkáním.“
„Moji rodiče mi mohli pomoct, tak mi pomohli. Co je na tom špatného?“
„Nic. Je skvělé, když rodiče mají možnost své děti podpořit.“
Alena přikývla.
„Ale pak není právě hezké sedět u stolu a poučovat člověka, kterému nikdo nepomáhal, jak měl svůj život prožít.“
Ivana zrudla.
„Ty vůbec nevíš, jak jsem žila.“
„To je pravda, nevím.“
„Maminka mi občas pomáhá dodnes. A co má být?“
„Vůbec nic.“
Alena se napila vody.
„O to víc by ses ale neměla vysmívat někomu, kdo celý život všechno budoval vlastníma rukama.“
U stolu zavládlo ticho. Za dveřmi cinklo nádobí. Ivana se otočila k oknu.
Tereza se cítila ještě nesvářeji než předtím.
„Aleno, to jsi nemusela,“ zašeptala.
„Musela.“
„Já bych to zvládla sama…“
Alena se sotva znatelně usmála.
„Terezo, ty bys zase mlčela. Stejně jako před třiceti lety.“
Několik žen se tiše zasmálo. Ani Tereza se neubránila úsměvu.
„To je pravda,“ přiznala.
Napětí trochu polevilo. Sylvie přisunula k Tereze talíř.
„Vezmi si ještě salát. Jinak se tu všechny pohádáte a já ho budu muset dojíst sama.“
Od stolu se znovu ozval smích, tentokrát uvolněnější. Jen Ivana dál mlčela.
Po několika minutách se rozhovory znovu rozdělily. Jedna mluvila o dětech, další o práci a cenách benzinu. Probíraly sazenice růží i to, jak dlouho která z nich cestovala do restaurace večerní kolonou.
Tereza téměř neposlouchala. V hlavě jí stále zněla jediná věta:
„Je na tebe hrdý.“
Když se začaly rozcházet, venku už byla tma. Vzduch se ochladil. Tereza si zapnula bundu a vytáhla z kabelky klíče.
„Terezo!“
Otočila se. Alena ji doháněla u vchodu.
„Přijela jsi autem?“
„Ano. Tamhle je.“
U chodníku stálo malé ojeté renault. Nic zvláštního. Tereza si ho pořídila před třemi lety, když téměř čtyři roky odkládala peníze.
Alena se na vůz podívala a usmála se.
„Takže měl Matěj pravdu.“
„V čem?“