„Jsi dobrý člověk.“
V tu chvíli vešla do kuchyně Eliška.
„Tati dával Aleně peníze?“
Notebook jsem okamžitě zavřela.
„Odkud to víš?“
„Včera večer jsem vás slyšela.“
Za jejími zády se objevil Petr.
„Jano, chtěl jsem ti to všechno vysvětlit.“
Eliška se nejdřív podívala na něj a potom na mě.
„Takže proto nás Tereza teď nenávidí?“
„Ne,“ řekla jsem dřív, než stačil odpovědět.
Petr těžce vydechl.
„Eliško, Alena potřebovala pomoc. To je všechno, co teď potřebuješ vědět.“
Dcera se mu zadívala přímo do očí.
„Takže si vzaly tvoje peníze, a Tereza si pak stejně myslela, že nejsem dost dobrá ani na její oslavu?“
„Ne,“ odpověděla jsem. „To, že Alena potřebovala pomoc, není ten problém. Měla mi o penězích říct, to je pravda. Ale tvůj otec se postupně začal chovat, jako by mu pomoc dávala právo rozhodovat za Terezu.“
Eliška zamračila čelo.
„O čem rozhodovat?“
„O vysoké škole. O předmětech. O její budoucí práci.“
„Já jsem jí jen radil,“ vložil se do toho Petr.
„A když Alena přestala tvé rady poslouchat, přestal jsi Tereze pomáhat.“
„Jen jsem řekl, že se jí pokusím pomoct, pokud to půjde.“
Eliščin hlas sotva zazněl.
„Opravdu jsi Tereze slíbil pomoc s vysokou? Dokonce i s prvním školným? Tati… se mnou jsi o ničem takovém nikdy nemluvil.“
Petr zaváhal.
„Řekl jsem jí, že udělám všechno, co bude v mých silách.“
Eliška se obrátila ke mně.
„Takže mě Tereza nenáviděla?“
„Ne.“
„Jen mě nechala věřit, že mě nenávidí. Kvůli němu.“
Petr mlčel.
„Ano,“ řekla jsem.
Eliška si otřela slzy a beze slova odešla nahoru.
Když se dveře jejího pokoje zavřely, obrátila jsem se k manželovi.
„Víš, co je na tom nejhorší?“
Vypadal vyčerpaně.
„Co ještě, Jano?“
„Včera jsem asi pět minut věřila, že máš s Alenou poměr.“
Petrův výraz ztvrdl.
„A nějakým způsobem pro mě byla pravda ještě horší.“
Zíral na mě.
„Ani sama nevíš, co říkáš.“
„Vím to naprosto přesně.“
„Jano, nikdy jsem se jí ani nedotkl.“
„Nejde mi o to.“
Přistoupila jsem k němu.
„Pomohl jsi ženě, která se ocitla v těžké situaci, a potom sis usmyslel, že její vděčnost ti dává právo zasahovat do jejího života. Její dceři jsi něco slíbil, ale jakmile ti Alena přestala dovolovat, abys všechno řídil, začal ses od těch slibů vzdalovat.“
„Tak to vůbec nebylo.“
„Tak mi vysvětli, proč tvoje pomoc pokaždé skončí tím, že druhý člověk má pocit, jako by ti něco dlužil.“
Petr mlčel.
„A teď tu sedím a říkám si, kolikrát jsi totéž udělal i mně.“
Jeho výraz se změnil.
„O čem to mluvíš?“
„Kolikrát jsi mě nechal věřit, že jsem se rozhodla sama, přestože jsi už předem věděl, jaká odpověď bude podle tebe správná.“
„Jano, už toho nech.“
„Ne. Myslím to vážně.“
Ukázala jsem směrem ke schodům.
„Vybudovali jsme tady rodinu. Věřila jsem ti naše peníze, Elišku i rozhodnutí, o nichž jsem si myslela, že jsou společná. Teď mi jiná žena vypráví, že ses pokoušel řídit její život pomocí své ‚laskavosti‘, a já mám jednoduše věřit, že doma jsi to nikdy nedělal?“
Petr promluvil tišeji.
„Nikdy jsem tě nekontroloval.“
„Možná ne stejným způsobem jako Alenu.“
Neuhnula jsem pohledem.
„Ale dnes mě poprvé za celé naše manželství napadlo, jestli jsem si toho jen nevšimla, protože jsi uměl kontrolu vydávat za péči.“
Tentokrát pro něj nebylo snadné najít rychlou odpověď.
„Zítra spolu projdeme všechny bankovní účty,“ řekla jsem. „A dokud se nerozhodnu, co bude dál, žádné tajné půjčky, dary ani sliby z našich společných peněz už nebudou.“
„Takže mě trestáš.“
„Ne. Jen už se nehodlám podřizovat něčemu, o čem vůbec nevím.“
Později odpoledne mi zavolala Alena.
„Tereza řekla jedné kamarádce, proč Elišku nepozvala. Teď se to postupně dozvídají ostatní.“
„A co s tím chceš udělat?“
„Přemýšlela jsem, že oslavu úplně zruším.“
V pozadí jsem zaslechla Terezin hlas.
„Mami, prosím, ne. Kvůli tomu už jsem přišla o Elišku. Neber mi ještě i oslavu.“
Alena zmlkla.
Potom řekla:
„Mám pocit, že všechno jen zhoršuju.“
„To také děláš.“
„Já vím.“
„Ale můžeš alespoň přestat rozhodovat za Terezu jen proto, že se bojíš Petra.“
Alena se zhluboka nadechla.
„A co když Eliška vůbec nebude chtít přijít?“
„Pak to Tereza musí slyšet přímo od ní.“
Na druhém konci zavládlo ticho.
„Máš pravdu.“
„Já vím.“
Večer se Eliškašla dolů v těch samých jemně růžových šatech. V rukou držela album, které pro Terezu vyrobila.
„Pořád se zlobím,“ řekla.
„Můžeš se zlobit a přesto tam jít.“
Krátce přikývla.
„Přesně to mám v plánu.“
Když jsme přijely, Tereza vyšla ven dřív, než jsme se stačily přiblížit ke dveřím.
Jakmile spatřila Elišku, okamžitě se rozplakala.
„Promiň mi to.“
Eliška se zastavila.
„Nechala jsi mě věřit, že mě nenávidíš.“
„Já vím.“
„Proč?“
Tereza si setřela mokré tváře.
„Protože se všechno stalo tak složité a nepříjemné. Nevěděla jsem, jak ti vysvětlit, co se děje, aniž bych prozradila věci, o kterých jsem vlastně neměla mluvit.“
Elišce se třásl hlas.
„Mohla jsi mi prostě říct, že to není moje vina.“
„Měla jsem to udělat.“
Tereza sklopila oči.
„Po rozchodu rodičů se mamka pořád bála. Účty, auto, peníze… všechno se na ni sesypalo najednou. Tvůj táta nám začal pomáhat a nějakou dobu jsem měla pocit, že se svět aspoň úplně nerozpadne.“