Je deset let dlouhá doba, nebo jen okamžik, který člověku proklouzne mezi prsty? Pro Petra se těch deset let proměnilo v celý samostatný život. Byl naplněný hlukem výrobních strojů, vůní dřeva a tichými večery v malém dvoupokojovém bytě.
Janu poznal na svatbě společného přítele Martina. Tehdy byl ještě mladý, trochu rozcuchaný muž, který nedávno nastoupil do nábytkářské výroby. Jana naproti tomu působila jako křehká studentka v lehkých šatech, jako by se mezi obyčejné lidi zatoulala z úplně jiného světa.
Jejich vztah nabral rychlost téměř okamžitě. Nejdřív spolu tančili na starou známou píseň, potom se dlouho procházeli nočními ulicemi a nakonec přišlo první rozpačité rande v městském parku. Neuplynul ani rok a stáli před oltářem, aby si navlékli prsteny.
Krátce nato si Jana našla práci ve stejné továrně. Ne však v hlučné dílně, ale v čistém administrativním traktu, kde pracovala v obchodním oddělení. Místo pilin, laku a ostrého zvuku strojů tam voněla drahá parfumerie, čerstvá káva a nové katalogy.
Petr svou práci upřímně miloval. Patřil k těm vzácným řemeslníkům, o nichž se říká, že mají zlaté ruce. Dřevu rozuměl téměř beze slov. Dokázal zkrotit tvrdý dub a odhalit krásnou kresbu jasanu tak, aby vynikla v celé své přirozenosti. Jeho život zůstával přehledný a předvídatelný, dokud nepřišel jeden neklidný podzimní týden.
Všechno začalo nepatrným detailem. Petr byl velmi pečlivý, někdy až puntičkářský. Každou sobotu sám naplnil pračku a vypral všechno prádlo. V jejich domácnosti existovalo tiché rozdělení povinností: Jana připravovala nedělní oběd, zatímco on pral a uklízel.
Jednoho večera třídil věci v koši na prádlo, když najednou znehybněl.
Mezi jeho pracovními tričky leželo dámské spodní prádlo. Ne jeden kus, ale dva páry. Petr si vzpomněl, že v pondělí byl koš téměř prázdný. V úterý večer v něm však objevila dva nové páry Janina spodního prádla. Ve středu přibyly další. Do pátku byla nádoba plná jemné krajky, hedvábí a bavlny.
„Proč se během jednoho pracovního dne převléká dvakrát?“ napadlo ho poprvé.
Na nic se jí nezeptal. Rozhodl se, že bude nejdřív pozorovat. Jenže následující týden se všechno opakovalo. A pak znovu.
Jana odcházela ráno z domu v jednom prádle a večer se v koši objevily dva nové páry. Přitom se její chování téměř nezměnilo. Zůstávala klidná, jemná a laskavá. Ve dvaatřiceti letech si pořád uchovávala lehkost, která Petra kdysi okouzlila na Martinově svatbě. Její postava se stala ženštější, rysy tváře výraznější a pohled hlubší.
Teprve teď měl Petr pocit, že se jí v očích ukrývá něco důležitého.
Podezření se podobá nebezpečné nákaze. Zpočátku je malé a zdánlivě neškodné, ale jakmile dostane sebemenší potravu, začne rychle růst a zevnitř člověka rozkládá. Petr si proti své vůli začal všímat všech mužů, kteří pracovali poblíž jeho ženy.
Obchodní oddělení sídlilo v samostatné části administrativní budovy. S Janou tam pracovali tři muži. První byl Václav, zaměstnanec těsně před důchodem, který téměř nikdy nezvedl oči od tabulek a čísel. Druhým byl mladý praktikant, neustále ponořený do vlastních myšlenek. A třetím byl Tomáš.
Tomášovi bylo kolem třiceti. Byl vysoký, sportovní a vždy nosil dokonale vyžehlenou košili. Vedle něj si Petr připadal jako jeho naprostý protiklad. Jeho vlastní dlaně byly věčně poškrábané, poseté drobnými řeznými ranami a pokryté jemným dřevěným prachem.
Během porad se Tomáš na Petra díval se zvláštní směsí nadřazenosti a sotva znatelného úsměvu. Kdykoli Petr vešel do kanceláře pro technické dokumenty, zachytil ten nepříjemný pohled.
„Zdravím, Petře,“ prohodil Tomáš jednoho dne, aniž odtrhl oči od monitoru. „Už jste viděl všechny ty desky? Každý má zkrátka svoje.“
Jana seděla u vedlejšího stolu. Ani nezvedla hlavu, ale Petr si všiml, že jí na okamžik ztuhly prsty nad klávesnicí. Možná však žárlivost už pracovala tak silně, že mu před oči stavěla věci, které vůbec neexistovaly.
Žárlivý člověk si dokáže vytvořit obrazy, které ho vyděsí víc než skutečnost. Petr si představoval, co se asi odehrává v kanceláři během polední přestávky. Proč potřebuje Jana každý den dva páry spodního prádla? Převléká se před schůzkou s Tomášem, nebo po ní? Sebejistý muž se mu ve fantazii objevoval znovu a znovu. Volně se procházel Janinou kanceláří, jako by mu patřilo všechno kolem.
Petr se postupně uzavíral do sebe. Přestal Janě vyprávět o dění v dílně, o nových strojích i o tom, jak krásně se na dvířkách další skříňky ukázala kresba dřeva. Zřejmě si změny všimla. Začala být podrážděnější, častěji zůstávala v práci déle — prý kvůli výkazům — a pokaždé rychle zhasla displej telefonu, když se k ní přiblížil.
Konečné rozhodnutí padlo v pátek. Továrna získala naléhavou velkou zakázku na vybavení hotelu a vedení požádalo zaměstnance, aby o víkendu nastoupili na mimořádné směny. Petr souhlasil okamžitě.
„Peníze navíc se nám budou hodit,“ řekl Janě, která se z nějakého důvodu vyhýbala jeho pohledu. „Už dlouho mluvíme o nové kuchyni.“