Výraz v Eliščině tváři trochu změkl.
„Přiměl mě věřit, že mám dospělého člověka, který bude vždycky stát na mé straně,“ pokračovala Tereza. „Pak ale mamka přestala souhlasit s jeho radami a spolu s tím začala mizet i jeho pomoc.“
Podívala se na Elišku.
„Nenáviděla jsem ho za to. Současně jsem se ale styděla, protože jsem mu pořád byla vděčná za to dobré, co pro nás udělal.“
Elišce se oči naplnily slzami.
„Měla jsi mi to říct.“
„Já vím.“
„Ne, Terezo. Myslím tím opravdu všechno. Zlobila bych se. Plakala bych. Ale nikdy bych ti nevyčítala, že jste potřebovaly pomoc.“
Tereza si zakryla ústa dlaní.
Eliška k ní přistoupila.
„A já se musím omluvit také.“
Tereza překvapeně zamrkala.
„Za co?“
„Nejdřív jsem si myslela, že tvoje máma mého tátu jen využila. Přemýšlela jsem pouze o tom, kdo komu co dluží, ještě než jsem zjistila, jak moc jste se obě bály.“
Tereza zavrtěla hlavou.
„Ty jsi nic nevěděla.“
„Ale stejně jsem si to myslela.“
Několik vteřin mlčely.
Potom jí Eliška podala album.
Tereza otevřela první stránku. Na fotografii jim bylo pět let a oběma chyběl jeden přední zub.
„Tak moc se mi po tobě stýskalo,“ zašeptala Tereza.
„Mně po tobě taky.“
„Myslíš, že to dokážeme napravit?“
Eliška se na ni podívala.
„Dnes ne.“
Tereza sklopila oči.
Eliška ji však vzala za ruku.
„Dnes jen začneme.“
A společně vešly dovnitř.
O chvíli později ke mně vyšla Alena.
„Promiň mi, Jano.“
„Vím.“
„Teď odjedeš domů?“
Podívala jsem se ke svému autu.
Sedmnáct let jsem si pletla udržování klidu v rodině s její skutečnou ochranou.
Tentokrát už jsem to udělat nehodlala.
„Ne,“ odpověděla jsem.
„Tak kam pojedeš?“
„Někam, kde budu moci v klidu přemýšlet a kde mi nikdo nebude vysvětlovat, co přesně musím odpustit.“
Poprvé jsem nepotřebovala Petrova ospravedlnění, Alenin pocit viny ani odpovědi kohokoli jiného.
Nasedla jsem do auta.
Ať už se stane cokoli, jedné věci jsem se už nikdy nehodlala vzdát.
Nebát se klást otázky.