Okamžitě jsem po něm chtěla žádat vysvětlení. Eliška však byla už tak dost zdrcená. Nehodlala jsem z obývacího pokoje udělat soudní síň, dokud si sama nezjistím, co se stalo.
Když dcera konečně usnula, našla jsem Petra v kuchyni.
„Kolik peněz jsi dal Aleně?“
Znehybněl.
Na jediný okamžik mu tvář zcela vyprázdněla.
Pak řekl:
„Nic mezi námi nebylo.“
„Neptala jsem se, jestli jsi s ní spal.“
„Jano…“
„Kolik?“
Odložil utěrku do dřezu.
„Alena měla opravdu těžký rok.“
Mlčky jsem čekala.
„Po rozvodu neměla na kauci za byt. A potom se jí porouchalo auto.“
„A ty jsi všechno zaplatil?“
„Jen jsem jí pomohl.“
„Našimi společnými penězi.“
„Nikdy jsme si přece neúčtovali každý jednotlivý výdaj.“
V tom měl pravdu. Jako dítě jsem neustále poslouchala rodiče, jak se hádají kvůli penězům. Sama jsem proto vždycky toužila po manželství založeném na důvěře.
Petr zřejmě velmi dobře pochopil, jak pohodlná může taková důvěra být.
„Proč jsi mi neřekl, že jde o Alenu?“
„Bylo jí to trapné.“
„To vysvětluje, proč mlčela ona. Ale proč jsi mlčel ty?“
Napjal čelist.
„Nechtěl jsem ji ponížit.“
„Jsem tvoje žena, Petře. A teď je Eliška jediná dívka, kterou Tereza na narozeniny nepozvala. Tohle už dávno není jen jejich osobní věc.“
Unaveně si promnul čelo.
„Alena najednou začala mít pocit, že jsem se pro ni stal problémem.“
„To vysvětluje její mlčení.“
„Jak?“
„Přestala poslouchat moje rady. O penězích, Tereze, škole i vysoké.“
„A kdy přesně je přestala poslouchat?“
Pevně stiskl rty.
„Jestli chceš znát její verzi, promluv si s ní sama.“
„To také udělám.“
„Výborně.“
Vydal se ke schodům, ale po několika krocích se zastavil.
„A než ze mě uděláš netvora, zapamatuj si jednu věc. Alena mě o pomoc několikrát sama prosila.“
Otočila jsem se k němu.
„Znovu za tebou chodila?“
„Ano.“
„Kvůli penězům?“
„Ano.“
Trochu to změnilo můj pohled.
Nestačilo to k tomu, aby Petra omluvilo.
Ale přestala jsem Alenu vnímat jako naprosto bezmocnou oběť.
Druhý den ráno jsem jela k ní domů.
Alena otevřela dřív, než jsem stačila podruhé zaklepat.
„Kolikrát jsi Petra požádala o peníze?“
Výraz v její tváři se změnil.
„Čtyřikrát.“
Uvnitř mi přiznala, že jí Petr pomohl s kaucí za bydlení, opravou auta, jedním účtem za energie a s letním vzdělávacím programem pro Terezu.
„Pokaždé jsi ho požádala sama?“
„První tři razy ano. Naposledy mi pomoc nabídl sám.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Poprvé jsem se styděla. A s každým dalším převodem bylo stále těžší přiznat, co se děje.“
Rozuměla jsem jí. To ale neznamenalo, že se mi její jednání líbilo.
„Eliška už dvě noci pláče, než usne.“
Alena sklopila oči.
„Já vím.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
Neodpověděla hned.
„Proč se tedy za vaše finanční problémy muselo platit jejich přátelstvím?“
Pomalu se posadila.
„Nešlo jen o peníze.“
„Co se změnilo?“
„Když Petr začal Tereze pomáhat s rozhodováním o budoucí vysoké škole.“
„Je jí teprve šestnáct.“
„A už teď má strach, že všichni kolem ní přesně vědí, čím chtějí být, zatímco ona ne. Petr s ní sestavoval seznamy, probíral předměty, možné školy i přihlášky. Potom jí slíbil, že pokud se dostane tam, kam opravdu chce, nebude pro ni počáteční školné překážkou. Říkal jí, že bude mít možnost volby bez ohledu na to, jestli se její otec účastní jejího života.“
Konečně jsem si sedla.
„On jí to opravdu slíbil?“
Alena přikývla.
„Jenže postupně se začal chovat, jako by mu ten slib dával právo rozhodovat. Začal určovat, jaké předměty by si měla vybrat, na jakou školu se přihlásit a dokonce i jaké povolání by měla jednou vykonávat.“
„A ty jsi mu řekla, aby přestal.“
„Řekla jsem mu, že finanční pomoc z něj nedělá Terezina otce.“
„Co udělal potom?“
„Zrušil další schůzku, na které měli mluvit o vysoké. Pak i následující.“
Alena mi podala telefon.
V jedné zprávě Petr napsal:
„Možná bude lepší, když se teď otázkami kolem školy budeš zabývat sama.“
V jiné stálo:
„Po tom všem, co jsem pro vás udělal, jsem čekal trochu větší důvěru.“
Zvedla jsem k Aleně oči.
„Proč Elišku nepozvala?“
Její výraz se okamžitě změnil.
„Zakázala jsem Tereze, aby ji pozvala.“
Prudce jsem vstala.
„Proč jsi do toho zatáhla naše děti?“
„Bála jsem se, že by s Eliškou přišel Petr.“
„Takže abys nemusela vidět jeho, obětovala jsi Elišku.“
Alena zavřela oči.
„Ano.“
„A Tereza tě prosila, abys to nedělala.“
„Ano.“
Alena se kvůli Petrovu chování skutečně trápila. Zároveň však sama ublížila mé dceři.
Obě věci mohly být pravda současně.
„Udělala jsem něco strašného,“ řekla tiše. „Bála jsem se a donutila Terezu, aby za problém dospělých zaplatila.“
„A Elišku také.“
„Ano.“
Ještě jsem jí nedokázala odpustit.
Ale věřila jsem jí.
Než jsem odešla, řekla jsem:
„Přepošli mi celou vaši komunikaci.“
Alena se na mě podívala.
„Proč?“
„Protože už nechci o vlastním manželství zjišťovat věci od cizích lidí.“
Doma jsem otevřela naše společné bankovní účty.
Všechny převody tam skutečně byly. Oddělovaly je několikaměsíční mezery a u každého bylo jen neurčité vysvětlení: „pomoc příteli“ nebo „dočasná půjčka“.
Vzpomněla jsem si, jak jsem po jednom z těch převodů Petra políbila a řekla mu: