Pomoci Karlovi pro mě byl způsob, jak mu část té důstojnosti vrátit.
A svým způsobem pomáhal také tobě.
Možná si budeš myslet, že jsem před tebou něco skrýval. A budeš mít pravdu.
Skrýval jsem před tebou, jak moc jsem pořád potřeboval cítit, že jsem někomu užitečný.“
Tu poslední větu jsem přečetl dvakrát.
Pak ještě potřetí.
A teprve potom jsem doopravdy pochopil, jak významnou roli měl Karel v posledních letech otcova života.
Nešlo jen o řidiče.
Nešlo jen o čtvrtky.
Karel mu pomáhal zůstat člověkem, který rozhoduje o vlastním životě.
A táta na oplátku potřeboval mít pocit, že ještě pořád dokáže změnit život někoho jiného.
Dlouze jsem vydechl a podíval se na Karla.
— Dobře. Kvůli tátovi. A kvůli všemu, co jsi pro něj celé ty roky dělal, pojedu s tebou. Ale neudělám to za tebe. Budu jen vedle tebe. Stejně jako jsi ty byl vedle něj.
Karel souhlasil.
Druhý den ráno jsme vyjeli.
Lucie bydlela přibližně tři hodiny cesty autem.
Karel začal nacvičovat, co jí řekne, ještě dřív, než jsme se dostali na hlavní silnici.
Každá jeho verze začínala omluvou.
A každá přibližně po minutě skončila vysvětlováním, proč vlastně nebyl tak úplně viník a proč ho Lucie špatně pochopila.
Pokaždé jsem ho zarazil.
— Tahle část zní jako obhajoba.
Zkusil to znovu.
— A tohle taky.
Po čtvrtém pokusu sevřel volant pevněji.
— Tebe opravování mých slov baví úplně stejně jako tvého otce.
— Oba jsme rádi, když máme pravdu.
Karel si odfrkl.
— Tvůj táta by si dnešek užíval jako Vánoce.
Nečekaně jsem se zasmál.
Bylo to poprvé od pohřbu, kdy můj smích nezněl cize.
Zastavili jsme na kávu.
Karel během přestávky znovu začal uvažovat, jestli by nebylo jednodušší hodit dopis do řeky.
Vzal jsem mu obálku a zamkl ji do přihrádky před spolujezdcem.
— Jen pro pořádek, — poznamenal, — podle zákona nemáš právo zabavovat mi poštu.
— A právě proto jsi chtěl, abych jel s tebou, ne?
Neodpověděl.
Jen dál sledoval silnici.
Po nějaké době jsme odbočili na klidnou příjezdovou cestu.
Když jsme zaklepali, otevřela nám Lucie.
Na rukou měla zahradnické rukavice.
Okamžitě jsem si všiml, že má Karlovy oči.
A také stejný způsob, jakým schovával strach za tvrdým výrazem a útočným tónem.
Ještě než Karel stačil cokoli říct, Luciina tvář ztuhla.
— Měl jsi zavolat.
Karel automaticky ustoupil o krok.
Stoupl jsem si vedle něj.
Tiše jsem řekl:
— Řekni jí, proč je pro tebe důležitá.
Podíval se na mě.
Pak na svou dceru.
V jedné ruce držel dopis. V druhé krabici se skořicovými šneky.
— Strávil jsem příliš mnoho let tím, že jsem chránil vlastní hrdost, — začal. — Čekal jsem, že se jednou vrátíš sama. Protože kdybych připustil, že jsem ti ublížil, musel bych zároveň připustit, že jsem se mýlil.
Polkl.
— Mýlil jsem se. A horší je, že jsem tě přiměl cítit se, jako bys pro mě nebyla důležitá.
Lucie zamrkala.
Karel stále stál před ní s dopisem a krabicí v rukou.
Nakonec Lucie odklopila víko.
Nadechla se vůně skořice.
Karel okamžitě znervózněl.
— Můžou být příšerní. Táta tady tohohle chlapa nedokázal sníst ani jednoho. Ale co on vlastně věděl?
Lucie ho neobjala.
Neřekla, že mu odpouští.
Podle jejího výrazu bylo naopak zřejmé, že část z ní ho stále chce poslat pryč.
Znovu se však podívala do krabice.
Pak na mě.
— To všechno vymyslel tvůj otec?
Přikývl jsem.
Lucie se podívala na Karla.
Potom otevřela branku vedoucí k verandě.
— Já to věděla. Ten starý jezevec by na omluvu sám nikdy nepřišel.
Zůstali jsme skoro dvě hodiny.
Karel jí vyprávěl o jejich čtvrtcích.
O knihovně.
O pečení.
O cestách kolem míst, která mu ji připomínala.
O dlouhých večerech v tátově kuchyni, kdy znovu a znovu nahrával omluvu, jen aby ji můj otec nechal smazat.
Já jsem zase mluvil o každodenních telefonátech.
O tátových hrozných vtipech.
O jeho hlasu.
A o prázdném křesle, které na mě teď čekalo v domě.
Čím déle jsme o něm mluvili, tím víc se cosi sevřeného v mé hrudi uvolňovalo.
Můj zármutek nepřestal bolet.
Jen přestával být beztvarý.
Pomalu se měnil ve vzpomínky.
Lucie chvíli mlčela a pak odešla dovnitř.
Vrátila se s malou dřevěnou krabičkou.
Uvnitř byly kartičky.
Na každé stálo jen jedno nebo dvě krátká sdělení.
Na jedné bylo napsáno:
„Tvůj otec si pamatuje mnohem víc, než dokáže říct nahlas.“
Karel si zakryl obličej rukama.
Ramena se mu roztřásla.
Na další kartičce stálo:
„Pořád peče příšerné skořicové šneky.“
A na jiné:
„Pýcha si vždycky vybere svou cenu. Zdá se, že už ho unavuje ji platit.“
Lucie přiznala, že měla podezření, že jí ty kartičky posílá Karel pod cizím jménem.
Karel sotva slyšitelně řekl:
— Nebyl jsem to já.
Všichni jsme pochopili současně.
Můj otec nepřipravoval na smíření jen Karla.
Celou tu dobu připravoval i Lucii.
Dlouho se na otce dívala.
Pak řekla:
— Nebudu předstírat, že je mezi námi všechno spravené. Není. A zatím ti nevěřím.
Karel přikývl.
— Nemusíš. Alespoň ne teď.
Lucie si přitiskla dopis k hrudi.
Chvíli mlčela.
— Jeden telefonát každý čtvrtek. Začneme tím.
Karlovi se změnil výraz.
— Souhlasím.
Na zpáteční cestě se mi omlouval, že ode mě dál přijímal peníze, i když se jejich čtvrtky postupně změnily z obyčejného doprovázení mého otce v něco mnohem osobnějšího.