Teprve tehdy mi to došlo.
— Počkej. Já na to úplně zapomněl. Proč jsi vlastně dál bral moje peníze?
Karel se provinile pousmál.
— Tvůj táta říkal, že kdyby se podmínky najednou změnily, začal bys něco tušit.
Měl pravdu.
Samozřejmě že měl.
Karel už otevíral ústa, aby se obhájil.
Zvedl jsem ruku.
— Ani nezačínej.
Zavřel je.
— Nic špatného jsi neudělal. Pořád ses o mého otce staral. Jen odteď už čtvrteční jízdy nebudou tvoje placená práce.
Karel se zamračil.
— Tvůj otec by s tím nesouhlasil.
Několik kilometrů jsme mlčeli.
Pak to zopakoval:
— Určitě by protestoval.
— Můj otec už o ničem nerozhoduje.
Karel ke mně otočil hlavu.
— Ty tomu vážně věříš?
Chtěl jsem odpovědět okamžitě.
Nakonec jsem se jen podíval před sebe.
— Ne.
Příští čtvrtek jsem stále pobýval v otcově domě.
Třídil jsem nářadí, skládal věci do krabic a držel v rukou košile, které ještě pořád voněly po něm.
Myslel jsem na obálku.
Na kartičky.
Na cestu k Lucii.
A na všechny čtvrtky, o nichž jsem osm let vůbec nic netušil.
V devět ráno venku zachřupal štěrk pod koly.
Karel přijel.
Nejspíš ze zvyku.
Když mě uviděl stát na verandě, zastavil se.
V ruce jsem držel dva kelímky s kávou.
Karel se podíval k prázdnému oknu otcova pokoje.
Pak vzal kávu, kterou jsem mu podával.
— Zdá se, že královské spřežení pořád vyjíždí ve čtvrtek, — řekl jsem.
Karel znovu pohlédl k oknu.
— Jen je teď nějak prázdné.
— Tak se třeba jen projedeme.
Usmál jsem se.
Nakonec jsme skutečně vyjeli bez konkrétního cíle.
Projeli jsme kolem knihovny.
Kolem pekárny.
Kolem kliniky, kam táta chodil na kontroly.
Karel měl zvláštní potřebu všechno komentovat.
— Bude tě štvát, když ti budu popisovat každou věc kolem? Jako společník totiž jiné přednosti nemám.
Zasmál jsem se.
— Myslím, že podceňuješ moji toleranci k tvrdohlavým starým chlapům.
Dopili jsme kávu a pokračovali dál.
Při každé další zatáčce vypadal Karel, jako by chtěl něco říct, ale pokaždé si to rozmyslel.
Pak se na displeji auta objevilo jméno.
Lucie.
Čtvrtek.
Přesně podle dohody.
Čekala.
Karel natáhl ruku k tlačítku pro přijetí hovoru.
Těsně předtím se zarazil.
A začal si polohlasem nacvičovat úvodní větu.
Položil jsem mu ruku na zápěstí.
Podíval se na mě.
V očích měl slzy.
— Žádné zkoušení, — řekl jsem.
Karel jednou přikývl.
Pak zhluboka vydechl a stiskl tlačítko.
— Ahoj, Lucie, — řekl.
Hlas se mu třásl.
Ale řekl to.
Na krátký okamžik mi připadalo, že je v autě naprosté ticho.
Pak se z reproduktorů ozval její hlas.
— Ahoj, tati.
Karel vydechl, jako by zadržoval dech celé roky.
Podíval jsem se na sedadlo vedle sebe.
Na místo, kde měl podle nějakého starého zvyku sedět můj otec.
Na pár vteřin se zdálo prázdnější než kdy předtím.
Jenže zatímco Karel mluvil se svou dcerou, vytáhl jsem z kapsy tátův dopis.
Znovu jsem se podíval na jeho křivý rukopis.
Doufal jsem, že by byl pyšný.
Ne na to, že jsme dokončili jeho plán přesně podle představ.
Ale na to, že mě naučil, co skutečně znamená někomu pomáhat.
Ne převzít jeho život.
Ne rozhodovat za něj.
Jen stát vedle něj tak dlouho, dokud nedokáže udělat další krok sám.