— A vy jste to věděla celých osmnáct let?
— Věděla jsem, že je nemocná. Nevěděla jsem jistě, co se stalo potom, co odešla.
— Nikdy se vám znovu neozvala?
— Ani mi neřekla, kam jede. Jen mě donutila slíbit, že ten dopis jednou předám a že budu na jejího syna dohlížet.
Díval jsem se na ni a cítil, jak se ve mně mísí bolest s hněvem.
— Celých osmnáct let jste poslouchala, jak ji nenávidím.
Tvář paní Novákové se stáhla.
— Dívala jsem se, jak Matěje vychováváš, a každý rok jsem přemýšlela, jestli nedělám chybu, když její přání stále dodržuji.
Ničila mě představa, že odpovědi na otázky, které mě pronásledovaly téměř polovinu života, byly celou dobu jen několik metrů ode mě.
Paní Nováková pokračovala:
— Zůstávala jsem s vámi, protože Matěje miluji. Ale také proto, že jsem se cítila provinile. Pomáhat vám byl jediný způsob, jak jsem dokázala žít s vlastním mlčením.
— Kdo vám dvěma dal právo rozhodnout, co dokážu unést?
Chvíli mlčela.
— Nikdo. To právo jsem neměla.
Potom se konečně ozval Matěj.
— Odešla hned po mém narození? Věděla vůbec, jak se jmenuju?
Nikdo několik vteřin nepromluvil.
— Ano, — odpověděl jsem nakonec. — Jméno jsme vybrali společně.
— Držela mě někdy?
Vybavil se mi noční obraz Kláry stojící u jeho postýlky.
— Ano. Po narození tě držela.
Matěj se nadechl.
— Takže neodešla kvůli tomu, že mám Downův syndrom?
— Ne. Já si to osmnáct let myslel. Ale nebyla to pravda.
Hlas se mi zlomil.
— V jedné věci mě znala dobře. Kdyby mi řekla o své nemoci, vrhl bych všechny síly do toho, abych ji zachránil. A vůbec netuším, jak bych zároveň zvládal péči o tebe.
Matěj měl oči plné slz.
— Přál by sis, aby zůstala?
— Myslím, že bychom si to přáli oba.
— Tak proč ti nedovolila rozhodnout se sám?
Na to jsem odpověď neměl.
Matěj prudce vstal od stolu a odešel na chodbu.
Šel jsem za ním.
— Celou dobu jsem si myslel, že mě máma opustila a ty mi jen nechceš říct proč, — řekl.
— Nechtěl jsem, abys někdy měl pocit, že tě nikdo nemiloval. Já tě miluju, Matěji.
— Ale ty sis vážně myslel, že odešla kvůli mně?
Musel jsem přikývnout.
— Ano. A osmnáct let jsem ji za to nenáviděl.
Otřel si obličej rukávem, skoro vztekle.
— Jsem rád, že mě milovala. Je špatně, že jsem rád?
— Není.
— Ale zároveň jsem na ni naštvaný.
— Já taky.
Stáli jsme vedle sebe na chodbě a oba plakali.
Pravda přinesla úlevu, ale zároveň odhalila bolest, kterou už nešlo vrátit zpět.
Po chvíli se Matěj zeptal:
— Jak vlastně vypadala?
Ta jednoduchá otázka ve mně něco definitivně prolomila.
Za celých osmnáct let jsem svému synovi o jeho matce téměř nic skutečného nevyprávěl.
Tvrdil jsem si, že ho chráním.
Najednou mi z toho bylo fyzicky špatně.
Klára kdysi rozhodla, že já nedokážu unést pravdu o její nemoci.
Já zase rozhodl, že Matěj neunese pravdu o své matce.
Stejné mlčení přešlo z jednoho rodiče na druhého.
— Pojď se mnou, — řekl jsem.
Odvedl jsem ho do garáže.
Vzadu ve skříni ležela uzavřená plastová bedna, kterou jsem neotevřel od našeho stěhování ze starého bytu.
Příliš bolelo podívat se na věci, které v ní zůstaly.
Byly tam Klářiny fotografie, sešity ze školy, zelená šála, kterou nosila každou zimu, i stříbrný náramek, který jsem jí dal k prvnímu výročí svatby.
Matěj si sedl vedle mě na podlahu.
Vytáhl jsem fotografii, na níž se Klára smála u vody.
— Nesnášela písek, — řekl jsem. — Celý den si stěžovala, že ho má všude. A pak odmítla odjet domů, protože západ slunce byl příliš krásný.
Matěj se usmál.
Pak jsem vytáhl naši svatební fotografii.
— Byla vtipná?
— Hodně.
— Uměla zpívat?
— Příšerně.
— Jsem jí podobný?
Celá léta jsem se záměrně vyhýbal tomu, abych v Matějovi hledal cokoli z Kláry.
Teď jsem ji najednou viděl téměř všude.
Ve způsobu, jak se usmíval.
V malé jamce na levé tváři.
V tom, jak při nepochopení něčeho zvedl jedno obočí.
— Ano, — řekl jsem. — Hodně.
Na dně bedny ležel starý adresář.
Kdysi jsem si ho schoval a namlouval si, že třeba jednoho dne budu chtít zjistit, kam Klára zmizela.
Nikdy jsem to neudělal.
Zadržovala mě bolest i vztek. Neviděl jsem důvod pátrat po ženě, o níž jsem věřil, že opustila vlastní dítě.
Teď už jsem ten důvod měl.
V adresáři jsem našel jméno a telefon její matky.
Jmenovala se Jana.
Klára se s ní roky téměř nestýkala.
Setkal jsem se s Janou jen dvakrát a Klára o ní skoro nemluvila.
Přesto jsem věděl, že jí musím zavolat.
Téměř hodinu jsem seděl s telefonem v ruce, než jsem se konečně odhodlal vytočit číslo.
Ozval se ženský hlas.
— Prosím?
— Je tam Jana?
— Ano. Kdo volá?
Polkl jsem.
— Jmenuji se Petr.
Na druhé straně zavládlo dlouhé ticho.
Potom žena zašeptala:
— Klářin Petr?
Hrdlo se mi sevřelo.
— Ano.
Jana se rozplakala ještě dřív, než jsem stihl položit jedinou otázku.
Pak mi řekla, co se s Klárou stalo.
Zemřela sedm měsíců poté, co od nás odešla.
Nakonec se obrátila na svou matku, protože už neměla kam jinam jít.
Na nemoc lékaři přišli poté, co si během posledních týdnů těhotenství všimli neobvyklých hodnot v krevních testech.
Další vyšetření ukázala, že rakovina už postoupila do dalších částí těla.