Po Klářině odchodu jí lékaři mohli nabídnout už jen paliativní péči.
Jana se o dceru starala až do konce.
— Proč jste mě nenašla? — zeptal jsem se.
— Přinutila mě slíbit, že to neudělám. Chtěla, abych přísahala na svého vnuka.
— Měla jste mi dovolit rozhodnout se sám. Všechny jste mi měly nechat možnost volby.
Na druhé straně se ozval plačtivý hlas.
— Já vím. Litovala jsem toho každý den. Každý den jsem myslela na tebe i na svého vnuka.
Ještě téhož dne s ní mluvil Matěj.
Jejich první telefonát trval skoro hodinu.
Ptal se na Klářino dětství, na to, co měla ráda k jídlu, co ji rozesmávalo a jestli na něj někdy vzpomínala.
— Každý den, — odpověděla Jana. — Do poslední chvíle mluvila o tobě a o tvém tátovi.
O několik měsíců později jsme se všichni čtyři vydali ke Klářinu hrobu.
Jana stála vedle Matěje z jedné strany.
Já z druhé.
Paní Nováková položila k náhrobku bílé květiny.
Po přečtení dopisu jsem s ní několik týdnů skoro nemluvil.
Matěj ji však dál navštěvoval.
Časem jsem si musel připustit, že osmnáct let její lásky k němu bylo skutečných, i když její rozhodnutí mlčet bylo podle mě špatné.
Matěj položil Klářin dopis vedle květin.
— Jsem rád, že jsi mě milovala, — řekl tiše. — Jen bych si přál, abys zůstala dost dlouho na to, abychom mohli milovat i my tebe.
Potom jsem konečně vyslovil něco, co jsem v sobě nosil osmnáct let.
— Nenáviděl jsem tě, Kláro.
Hlas se mi třásl.
— Nenáviděl jsem tě, protože to bylo jednodušší než přiznat si, že tě pořád miluju.
Jana mě chytila za ruku.
Klára nás neopustila proto, že by byla bezcitná.
Milovala nás.
Zároveň však udělala strašné rozhodnutí.
A já teprve tehdy pochopil, že obě tyto věci mohou být pravdivé současně.
Dnes je Jana součástí našeho života.
Chodí k nám na nedělní obědy, byla na Matějově maturitě a postupně zaplnila náš domov příběhy o matce, kterou její vnuk nikdy neměl možnost poznat.
Paní Nováková zůstala naší rodinou také.
Odpustit jí i Janě mi trvalo dlouho.
Pochopit Kláru ještě déle.
Už na ni ale nemyslím jen jako na ženu, která odešla od novorozeného syna.
Vidím mladou, vyděšenou matku, která byla přesvědčená, že když ze sebe udělá padoucha, bude to poslední dar, který své rodině může dát.
Mýlila se.
Ale milovala nás.
A po osmnácti letech jsme se s Matějem konečně dozvěděli dost pravdy na to, abychom Kláru přestali nenávidět a mohli ji skutečně oplakat.
Co myslíte vy? Byl Klářin odchod obětí z lásky, nebo Petrovi vzala právo rozhodnout o tom, jak jejich rodina společně projde její nemocí?