Když jsem práci dokončila, nanesla jsem jí olej na nehtovou kůžičku a oznámila:
„Hotovo.“
Klára si prohlédla ruce pod lampou.
„To je nádhera. Odteď už jedině k vám.“
„Budu ráda.“
Dokonce jsem se usmála.
Jakmile se za ní zavřely dveře, sesunula jsem se na židli.
Celou minutu jsem jen zírala do zdi.
Chtěla jsem za ní vyběhnout.
Říct jí:
„Já jsem ta nudná manželka.“
Chtěla jsem jí ukázat fotografii.
Zavolat Petrovi.
Křičet.
Něco rozbít.
Po chvíli však ten nával přešel.
Na jeho místo nastoupil klid.
Studený.
Téměř profesionální.
V mé práci platí jednoduché pravidlo: když se starý lak začne odlupovat, nemá smysl nanášet přes něj další vrstvu.
Nejdřív je potřeba odstranit všechno.
Až na samotný základ.
Přesně tím jsem se rozhodla začít.
Následující den přišla moje pravidelná zákaznice Jana, advokátka specializující se na rodinné právo.
Dělala jsem jí nehty už šest let.
„Jano, můžu se na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Když žena získala byt od babičky ještě před svatbou, může po rozvodu manžel požadovat jeho část?“
Okamžitě ke mně zvedla oči.
„Ne. Výjimkou by bylo jen to, kdyby do něj během manželství vložili opravdu značné společné prostředky a podstatně tím zvýšili jeho hodnotu.“
„A kdyby tam byl jen dočasně přihlášený?“
„Tím spíš to nic nemění.“
Na okamžik se odmlčela.
„Evo, mluvíme čistě hypoteticky?“
„Samozřejmě.“
Podívala se na mě způsobem, jako by tuhle odpověď slyšela už nesčetněkrát.
„A co auto?“
„Bylo koupené během manželství. Je na něj úvěr.“
„Takže se dělí auto i závazek. Nejlepší by bylo domluvit se písemnou dohodou, pokud to půjde.“
Večer jsem vytáhla obyčejný zápisník.
Ten, do kterého jsem si zapisovala čísla odstínů a přání svých zákaznic.
Napsala jsem:
„Duben – služební cesta.
Klára.
Hodinky.
Audi.
Škrábanec.
Půl roku.
‚Vydrž, sluníčko.‘
‚Manželka je nudná.‘
‚Brzy se rozvedu.‘“
Seznam jsem si přečetla ještě jednou.
Bylo zvláštní, jak nevěra vypadá strašně, dokud je jen pocitem.
Jakmile se promění v jednotlivá fakta, začne připomínat účetnictví.
V neděli přišla Marie s jablečným koláčem.
Petr byl doma.
Seděl u stolu a projížděl telefon.
„Toho mého chudáka úplně vyčerpávají,“ povzdechla si tchyně. „Podívej se, jak je bledý.“
Pak se obrátila ke mně.
„Ty ho vůbec pořádně krmíš?“
„Krmím.“
Postavila jsem vodu na čaj.
Rozložila talíře.
Posadila se naproti manželovi.
„Petře.“
„Hm?“
„Jak dopadla ta dubnová služební cesta?“
Nejdřív vůbec nepochopil, na co se ptám.
„Jaká služební cesta?“
„Ta dubnová.“
„Dobře.“
„Klára byla spokojená?“
Telefon v jeho ruce znehybněl.
Jen na vteřinu.
Ale mně to stačilo.
„Jaká Klára?“
Usmála jsem se.
„Ta, které jsi koupil hodinky.“
Petr zbledl.
Marie přestala žvýkat.
„Evo, o čem to mluvíš?“
Zvedla jsem první prst.
„Půl roku vztahu.“
Druhý.
„Služební cesta.“
Třetí.
„Hodinky.“
Čtvrtý.
„Škrábanec na pravých dveřích Audi u obchodního centra.“
Pátý.
„‚Vydrž, sluníčko, brzy se rozvedu.‘“
Petr prudce položil telefon na stůl.
„Ty ses mi hrabala v telefonu?“
Zasmála jsem se.
„Ne.“
„Tak odkud to všechno víš?“
„Řekla mi to sama.“
Ticho v kuchyni zhoustlo natolik, že bylo slyšet hučení lednice.
„Kdo?“
„Tvoje Klára.“
Díval se na mě a nechápal.
Pak mu to došlo.
„Ona byla u tebe?“
„Seděla s rukama pod mojí lampou a čtyřicet minut mi vyprávěla, jak úžasného má muže.“
Naklonila jsem hlavu.
„Nejvíc se jí líbila část o nudné manželce v županu.“
Marie rozhodila rukama.
„Petře!“
„Mami, uklidni se.“
„Je to pravda?“
Přejel si dlaní po obličeji.
„Není to tak, jak si myslíte…“
Opřela jsem se o židli.
„Tuhle větu miluju.“
„Evo, byla to chyba.“
„Chyba je natankovat do auta benzín místo nafty. Půl roku lhát dvěma ženám je plán.“
„Chtěl jsem to ukončit.“
„Kdy?“
Mlčel.
„Dnes?“
Ticho.
„Zítra?“
Zase nic.
Přikývla jsem.
„Přesně.“
Marie se náhle otočila ke mně.
„Ale kvůli něčemu takovému se přece rodina nerozbíjí! Muži někdy… prostě udělají chybu. A ty ses mu možná také v poslední době vzdalovala.“
Podívala jsem se na ni.
„Marie, chcete slyšet něco zajímavého?“
„Co?“
„Klára je přesvědčená, že po rozvodu budou bydlet v tomto bytě.“
Tchyně zamrkala.
Petr ztuhl.
„V jakém bytě?“
Poklepala jsem prstem na stůl.
„V tomhle.“
„Co s tím má byt společného?“
„To, že je můj.“
Otočila jsem se k Petrovi.
„Řekl jsi jí to?“
Mlčel.
„Byt jsem zdědila po babičce ještě před svatbou. Nemá na něj nárok.“
Mariina tvář se změnila.
Možná poprvé během celého večera začínala chápat, jak velký problém před námi leží.
„Petře…“
„Mami, potom.“
„A ještě něco,“ pokračovala jsem. „Tvoje dočasné přihlášení tady končí v zimě.“
Prudce vstal.
„Ty sis všechno zjišťovala dopředu?“
„Samozřejmě.“
„Takže ty ses celou dobu připravovala?“
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Ne, Petře. Celou dobu ses připravoval ty.“
„Já?“
„Půl roku sis budoval život, ve kterém pro mě není místo. Já jsem si jen konečně přečetla tvůj plán.“
Přešel po kuchyni.
„Nechtěl jsem odejít takhle.“
„To je jasné.“
„Chtěl jsem vybrat správný okamžik.“
„Pohodlný?“
„Normální!“
Zasmála jsem se.
„Takový, aby milenka čekala, manželka si ničeho nevšimla, matka všechno schválila, byt zůstal tobě, auto také a na rozloučenou se ještě podá večeře?“