Jana stála u okna a mlčky hleděla do dvora. Červencové vedro sevřelo město těžkým, téměř nehybným vzduchem. Mezi stromy pobíhaly děti a snažily se schovat před ostrým sluncem do několika úzkých pruhů stínu.
— Jano, kde mám tu kostkovanou košili? — ozvalo se z ložnice.
— Ve skříni, — odpověděla, aniž se otočila. — Nahoře na polici.
Petr se za chvíli objevil ve dveřích obýváku a za chůze si zapínal nalezenou košili. Byl vysoký, široký v ramenou, s pevnýma rukama člověka, který celý život pracoval jako zámečník ve fabrice. Kdysi Janě právě tyhle ruce připadaly jako symbol jistoty. Věřila, že se o ně může opřít.
— Mimochodem, — řekl Petr a upravil si límeček, — dnes přijede máma. Tak tu trochu víc ukliď. Minule si pak celý večer stěžovala, že je všude prach.
Jana se pomalu otočila. Uvnitř ní se okamžitě zvedla důvěrně známá vlna podráždění.
— Tvoje máma si vždycky něco najde, — odpověděla klidně. — Minule jí připadal guláš moc řídký a předtím byly řízky podle ní přesolené.
— Tak si z toho něco vezmi, — pokrčil Petr lhostejně rameny. — Je starší, má zkušenosti. Neříká ti to proto, aby ti ublížila. Jen ty se hned urazíš.
Jana sevřela prsty tak pevně, až ji zabolely klouby.
Tenhle byt patřil jen jí. Dvoupokojový byt získala dávno předtím, než Petra vůbec poznala. Sama vybírala nábytek, sama zařizovala rekonstrukci a zaplatila ji ze všech svých úspor. Přesto se Petrova matka Marie Nováková při každé návštěvě chovala, jako by přišla do vlastního. Přesouvala věci, kontrolovala kuchyň, komentovala úklid a vysvětlovala Janě, jak má správná domácnost fungovat.
— Petře, pořád ještě bydlíme v mém bytě, — připomněla mu Jana. — Možná by nebylo špatné, kdybys na to občas nezapomínal.
Petr se zastavil u dveří a ruku nechal položenou na klice.
— Co tím chceš říct? — Jeho hlas okamžitě ztvrdl. — Že jsem tady snad cizí?
— Chci tím říct, že se tvoje máma v mém bytě chová jako majitelka. A ty jí pokaždé dáváš za pravdu.
— Ona se o nás stará! — Petr se prudce otočil. — O vlastní rodinu! A mimochodem, kvůli mladšímu synovi se vzdala vlastního bytu!
Jana se krátce, bez veselí pousmála.
Příběh o obrovské mateřské oběti slyšela už tolikrát, že v ní dávno přestal vyvolávat jakýkoli dojem.
— Tvoje máma před dvěma lety darovala svůj malý byt Lukášovi, — pronesla pomalu. — Dobře. Ale proč jí to dává právo rozhodovat, co budu dělat ve svém domově?
— Ne ve tvém. V našem! — zvýšil Petr hlas. — Jsme manželé, jestli sis nevšimla!
— Kdybychom měli žít jen z tvých třiceti tisíc, pronajímali bychom si někde na kraji města jeden pokoj, — vyhrkla Jana dřív, než se stačila zarazit.
Petrův obličej se v jediném okamžiku změnil. Přistoupil k ní a svou mohutnou postavou ji téměř zastínil.
— Takže teď mi budeš vyčítat i peníze? — zeptal se hlasem rozechvělým vztekem. — Vydělávám podle tebe málo, jo?
— Nic ti nevyčítám, — Jana zvedla bradu. — Jen říkám, jak to je. Tvoje máma musí bydlet v nájmu, protože vlastní byt dala Lukášovi. A přesto pořád poučuje nás, jak máme žít.
— Lukáš tu pomoc potřeboval! — Petr se otočil k oknu. — Má mladou rodinu. Chtějí dítě!
— Dítě, — zopakovala Jana tiše. — Zase jsme u dětí.
Petr se k ní prudce obrátil. V očích měl ten výraz, který už znala až příliš dobře.
— A co je na tom? Možná bychom taky měli konečně začít. Jsme svoji pět let a ty to pořád odkládáš. Žena má přece mít děti!
— A z čeho je budeme živit, Petře? — Jana rozhodila rukama. — Víš vůbec, kolik stojí jídlo pro malé dítě? Oblečení? Léky? Všechno ostatní?
— Nějak bychom to zvládli, — mávl rukou. — Ostatní lidi taky žijí.
— Ostatní lidi! — Jana zavrtěla hlavou. — A já půjdu na mateřskou, přijdu o vlastní příjem a budu odkázaná na to, co přineseš z fabriky?
Venku v korunách stromů hlasitě cvrlikali ptáci. Petr mlčel a díval se stranou. Jana viděla, jak má pevně sevřenou čelist.
— Víš co, — řekl nakonec. — Dost. Nemá smysl se zase hádat. Máma má teď vážný problém.
— Jaký problém? — Jana odstoupila od okna.
— Už si nemůže dovolit nájem, — Petr si promnul zátylek. — Z důchodu to neutáhne. Majitelka jí navíc zvedla nájem skoro na dvojnásobek.
Jana pomalu přikývla.
Marie si na vysoký nájem stěžovala už několik měsíců. Jana tedy automaticky předpokládala, že se přestěhuje k mladšímu synovi do bytu, který mu sama darovala.
— Tak to je jasné, — řekla. — Lukáš se s rodinou bude muset trochu uskromnit.
Petr se okamžitě narovnal. Jeho pohled zchladl.
— Máma bude bydlet tady, — oznámil stručně. — Jen dočasně. Než si najde něco jiného.
Jana znehybněla. Na několik vteřin měla pocit, jako by jeho hlas přicházel odněkud z vedlejšího pokoje.
— Tady? — zopakovala nevěřícně. — Myslíš v tomhle bytě?
— Ano, tady! — vyjel Petr. — Co je na tom za problém? Místa máme dost.
— A kde přesně má bydlet? — Jana ukázala kolem sebe. — Na gauči v obýváku?
— A proč ne? — založil si ruce na prsou. — Celý život se obětovala dětem a tobě je líto jednoho gauče?
Jana mimoděk ustoupila ke stěně. Rozhořčení jí svíralo žaludek.
— Proč nemůže jít k Lukášovi? — zeptala se tišeji. — Vždyť právě jemu dala svůj byt.
— Protože budou mít dítě! — vykřikl Petr. — Potřebují místo! A my snad nejsme rodina?
— Jsme rodina. Ale ten byt je pořád můj.
Petrův výraz ještě víc potemněl. Udělal několik kroků a zastavil se těsně před ní.
— Ty jsi tak neuvěřitelně sobecká! — procedil. — Myslíš jen na svoje pohodlí. Normální manželka by svého muže podpořila, když je jeho rodina v problémech.
Jana cítila za zády studenou zeď. Petr stál příliš blízko. Jako by svou výškou a silou chtěl každou její námitku zadusit dřív, než ji vysloví.
— Dítě se mnou mít nechceš, tak bys mohla rodině pomoct aspoň tímhle! — pokračoval. — Moje máma nám obětovala celý život!
— Petře, zkusme si o tom promluvit normálně, — začala Jana.
Nenechal ji domluvit.
— Možná vlastně žádnou rodinu nechceš! Tak to řekni rovnou!
Jana sklopila oči.
Petr přesně věděl, kam udeřit. Znal všechny její pochybnosti a dokázal z nich během několika vět vytvořit pocit viny, který jí sedl na ramena jako těžká deka.
— Dobře, — řekla nakonec téměř šeptem. — Ať tu nějakou dobu zůstane.
O týden později se Marie nastěhovala do obýváku. Přijela se třemi velkými kufry a ještě než si pořádně vybalila, začala si místnost upravovat podle sebe. Televizi nechala posunout blíž k oknu, gauč otočila k protější stěně a Janiny oblíbené pokojové květiny odnesla na balkon.
— Takhle tu bude mnohem víc světla, — vysvětlovala, zatímco Petr podle jejích pokynů stěhoval nábytek. — A ty květináče jen zabíraly místo. Stejně se na nich drží prach.
Jana mlčky sledovala, jak se její obývací pokoj mění v ložnici někoho jiného. Petr matce ochotně pomáhal, tahal kufry, krabice a přesouval nábytek.
— Mami, je ti tady pohodlně? — ptal se starostlivě.
— Ale ano, nějak to vydržím, — povzdechla si Marie. — I když je tu samozřejmě trochu těsno.
Uplynuly tři měsíce.
Jana se ve vlastním bytě postupně proměnila v téměř neviditelnou postavu. Chodila tiše, aby Marii náhodou nerušila. Přistihla se, že se omlouvá za zvuk zavíraných dveří, za spuštěnou vodu, za to, že něco položila příliš hlasitě na stůl.
Marie mezitím ovládla domácnost téměř úplně. Vyhodila prací prostředek, který Jana používala, a koupila jiný, protože ten její byl podle ní lepší. Rozhodovala o tom, co se bude vařit, co se bude kupovat a za co je údajně zbytečné utrácet.
Dokonce Janě zakázala brát její oblíbenou šunku.
— Tahle je zbytečně drahá, — prohlásila jednou v obchodě. — Vezmi normální. Peníze přece nerostou na stromě.
Jednoho rána Jana uklízela pod Mariiným bedlivým dohledem. Posbírala odpadky, zavázala pytel a chtěla ho odnést. Když se sklonila ke koši, zahlédla uvnitř něco povědomého.
Na okamžik přestala dýchat.
Bylo to její dětské fotoalbum.
Album, ve kterém měla fotografie ze školky, první školní snímky, narozeniny a jediné hmatatelné vzpomínky na svoje rané dětství.
Jana ho roztřesenýma rukama vytáhla z odpadků. Obal byl politý čajem a na několika místech umazaný zbytky jídla.
— Paní Nováková, — zavolala a vešla s albem do obýváku. — Proč bylo moje album v koši?
Marie ani neodtrhla oči od televize.
— Tohle? — zeptala se bez zájmu. — Já ho vyhodila. Jen staré harampádí. Zabíralo místo.
— Jsou tam fotografie z mého dětství! — Janě se zachvěl hlas.
— Staré obrázky, — odbyla ji Marie mávnutím ruky. — K čemu člověk celé roky schovává takové zbytečnosti?
V tu chvíli v Janě něco prasklo.
Tři měsíce ponížení, mlčení, ustupování, neustálého napětí a zadržovaného vzteku se spojily do jediné prudké vlny.
— Odejděte! — vykřikla. — Okamžitě vypadněte z mého bytu!
Marie vyskočila z gauče. Oči jí vzplanuly pohoršením.
— Jak se opovažuješ takhle mluvit se starším člověkem! — rozkřikla se. — Měla bys vědět, kde je tvoje místo!
Z ložnice vyběhl rozcuchaný Petr. Uslyšel křik, ale místo aby se zeptal, co se stalo, postavil se bez váhání vedle své matky.
— Máma nikam nepůjde! — zařval na Janu. — Jestli se ti to nelíbí, můžeš si sbalit věci ty a jít na ulici!
Právě v té chvíli se ale v Janě všechno změnilo.
Křik se jí ztratil z hlasu. Dívala se na manžela a jeho matku najednou naprosto klidně. Vztek jako by během jediného okamžiku zmizel a na jeho místě zůstala chladná, jasná jistota.
— Byt je napsaný výhradně na mě, — řekla tiše, ale zřetelně. — Takže o tom, kdo tady smí bydlet, rozhoduji já.
— Jak tohle vůbec můžeš říct?! — Petr udělal krok dopředu a ve tváři zrudl. — Jsem přece tvůj manžel!
— Bývalý, — opravila ho Jana.
Pak zamířila ke skříni.
Vytáhla velkou sportovní tašku a začala do ní skládat Mariiny věci. Trička, župany, sukně, svetry. Už nic pečlivě nerovnala. Jedna věc mizela v tašce za druhou.
— Ty ses úplně zbláznila?! — zakřičel Petr. — Okamžitě toho nech!
Jana mu neodpověděla. Sáhla pod gauč, vytáhla Mariiny pantofle a hodila je dovnitř. Marie pobíhala po pokoji a pokoušela se svoje oblečení zase vytahovat.
— Janičko, uklidni se! — zvolala rozčileně. — Vždyť jsme přece jedna rodina!
— Rodina? — Jana se prudce otočila. — Rodina nevyhodí člověku do odpadků fotografie z dětství!
Marie couvla ke stěně.
Petr se pokusil Janě tašku vytrhnout, ale ona ustoupila stranou.
— Moje máma se celý život obětovala pro svoje děti! — křičel. — A ty ji teď vyhazuješ, jako by byla nějaká cizí ženská!
— Pět let snáším, jak se ke mně oba chováte, — řekla Jana a zapnula přeplněnou tašku. — A poslední tři měsíce jsem se bála normálně projít vlastním bytem, abych zase někomu nepřekážela!
Pak vešla do ložnice pro Petrovy věci.
Košile, džíny, mikiny a svetry postupně mizely ve druhé tašce. Petr chodil za Janou z místnosti do místnosti.
— Vzpamatuj se! — chytil ji za paži. — Kam máme asi jít?
Jana se mu vyprostila.
— To už není moje starost. Jeďte k Lukášovi.
— U Lukáše není místo! — ozvala se Marie z obýváku. — Mají malé dítě!
— A tady bydlím já! — odpověděla Jana a vyšla z ložnice se dvěma plnými taškami.
Postavila je vedle vstupních dveří. Potom se vrátila pro boty, Mariinu kosmetickou taštičku a drobnosti, které měla rozložené na komodě.
— Tohleho budeš litovat! — křičel Petr a natahoval na sebe bundu. — Zůstaneš sama! A pak za mnou ještě přijdeš po kolenou a budeš prosit, abych se vrátil!
Jana beze slova otevřela dveře.
Marie popotahovala a skládala poslední věci do igelitové tašky.
— Janičko, ještě si to rozmysli, — pronesla najednou prosebně. — Kam máme teď jít?
— Tam, kde jste bydleli předtím, než jste se rozhodli nastěhovat sem, — odpověděla Jana klidně.
Petr popadl svou tašku a zamířil na chodbu. Když překročil práh, ještě se prudce otočil. V obličeji měl směs vzteku a nevěřícnosti.
Marie vyšla jako poslední a táhla za sebou několik tašek. Na chodbě se zastavila a podívala se na Janu.
— Nevděčnice! — vykřikla. — My jsme to s tebou přece mysleli dobře!
Jana zavřela dveře.
Dvakrát otočila klíčem a nakonec ještě zajistila řetízek.
Z chodby se nějakou dobu ozývaly rozhořčené hlasy, těžké kroky a nakonec zvuk dveří výtahu.
Pak nastalo ticho.
Jana zůstala stát opřená zády o dveře. Slyšela jen vlastní dech.
Poprvé po mnoha měsících z obýváku neřvala televize. Nikdo neposouval věci. Nikdo nevzdychal na gauči, nekontroloval její nákupy ani nekomentoval každý její pohyb.
Pomalu přešla do obývacího pokoje.
Nejdřív otočila gauč zpátky tak, jak stával dřív. Potom přesunula televizi na původní místo. Nakonec otevřela balkon a přinesla dovnitř svoje pokojové rostliny.
Jeden květináč po druhém vracela na parapet.
Když bylo všechno zase téměř jako předtím, posadila se na gauč a opatrně si vzala zachráněné album.
Otevřela ho.
Na první stránce školní slavnost. Na další narozeniny s dortem a pěti svíčkami. Potom fotografie ze školky.
Jana pomalu obracela stránky a najednou se rozesmála.
Nejdřív jen tiše, téměř neslyšně.
Pak hlasitěji.
Smích se po chvíli změnil v pláč, prudký a nekontrolovatelný, jako by z ní odcházel všechen strach, který v sobě celé měsíce držela. A potom se mezi slzami znovu začala smát.
Seděla na svém gauči, tiskla staré, ušpiněné album pevně k hrudi, plakala a smála se zároveň.
Její domov jí zase patřil.
Jen jí.