Marii jsem znala a důvěřovala jí od dětství, a tak když se u ní začal každý den objevovat neznámý mladík, snažila jsem se do toho neplést. Jenže potom přestala zvedat telefon, dala mu vlastní klíč a venku jsem ji skoro nevídala. A když jsem jednoho dne zaslechla zpod jejího domu podivný zvuk, všechny své pochybnosti jsem hodila za hlavu.
Jmenuji se Tereza a je mi třicet. Bydlím v klidné čtvrti na okraji města, kde krátce po západu slunce ulice téměř ztichnou a lidé znají jménem obyvatele nejméně tří okolních domů.
Bylo to místo, kde se podle všeho nikdy nedělo nic, co by se dalo označit za skutečné drama.
Alespoň jsem si to celý život myslela.
Hned vedle mě bydlela Marie, třiaosmdesátiletá vdova. Obývala tentýž světle žlutý domek tak dlouho, že jsem si nedokázala vybavit dobu, kdy by tam nebyla.
Její manžel zemřel před více než deseti lety a děti spolu nikdy neměli. Od jeho smrti Marie málokdy mířila někam dál než do samoobsluhy, do lékárny nebo do malého kostela na rohu ulice.
Pro mě však nikdy nebyla jen sousedkou.
Když jsem byla malá, často pomáhala mamince a hlídala mě. Zůstávala se mnou, když se máma zdržela v práci, připravovala mi zapečený chleba se sýrem, když jsem odmítala sníst cokoli jiného, a při bouřkách sedávala vedle mě, protože jsem měla z hromů příšerný strach.
— Po záblesku počítej vteřiny, — říkávala mi. — Když budeš vědět, kdy hrom přijde, nemůže tě tak vyděsit.
Ani když jsem dospěla, Marie se nepřestala chovat, jako bych pořád byla ta malá holka, která jí běhala po kuchyni s rozbitými koleny a rozcuchanými vlasy.
— Terezo, jsi nějaká hubená, — prohlásila pokaždé, když jsem k ní přišla. — Sedni si. Mám polévku.
— Já jsem ale přinesla nákup pro tebe, — připomínala jsem jí.
— A já se zase snažím zabránit tomu, abys umřela hlady, — odpovídala.
Jak Marie stárla, začala jsem jí postupně vracet péči, kterou kdysi věnovala ona mně. Nakupovala jsem jí, uklízela místnosti, na které už jí síly nestačily, vynášela odpadky a několikrát týdně se zastavila, abych zjistila, jestli něco nepotřebuje.
Marie ovšem nesnášela přiznávat, že by nějakou pomoc vůbec potřebovala.
— Koš s prádlem ještě pořád unesu sama, — ohradila se jednou, když jsem jí těžký koš vzala z rukou.
— Minulý týden jsi málem zakopla o koberec.
— Ten koberec proti mně vede osobní válku už celé roky.
— Tak mě nech, ať tě před ním chráním.
Podívala se na mě s teatrálně otráveným výrazem, ale za ním jsem zahlédla vděčnost.
Takhle to fungovalo dlouhé roky.
Po práci jsem chodila k Marii, většinou s taškou potravin nebo krabičkou domácího jídla. Někdy jsme spolu seděly a povídaly si celou hodinu. Jindy si stěžovala na bolavá kolena, zatímco jsem utírala kuchyňskou linku.
Jenže před měsícem se všechno změnilo.
Jednoho úterního večera jsem k ní přišla s chlebem, ovocem a jejím oblíbeným čajem. Marie otevřela dveře jen napůl.
Už to samo o sobě bylo nezvyklé. Normálně mě zvala dovnitř ještě dřív, než jsem pořádně vystoupala po schodech na verandu.
— Přinesla jsem ti nákup, — řekla jsem a lehce zvedla tašku, aby ji viděla.
Marie se nejdřív ohlédla za sebe do domu a teprve potom se znovu podívala na mě.
— Nemusela sis dělat starosti.
— Ale vždycky ti nakupuju.
Na chvíli zaváhala.
Tváře měla lehce zrůžovělé a šedivé vlasy vypadaly, jako by si je těsně před mým příchodem pečlivě učesala.
Pak se usmála způsobem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla.
— Už sem nemusíš tak často chodit, — oznámila mi. — Teď mám Jakuba.
Zůstala jsem na ni nevěřícně hledět.
— Kdo je Jakub?
Její úsměv se ještě rozšířil.
— Pracuje jako kurýr. Jednou mi přivezl balík a zamilovali jsme se do sebe.
Několik vteřin jsem čekala, že se rozesměje.
Marie měla zvláštní, suchý smysl pro humor a občas záměrně vypustila naprostý nesmysl jen proto, aby sledovala, jak zareaguji. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát dělá přesně totéž.
— To je vážně vtipné, — řekla jsem.
— Já nežertuji, Terezo.
— Marie, co přesně znamená, že jste se do sebe zamilovali?
Napřímila se.
— Přesně to, co jsem řekla.
— Kolik mu je?
— Dost.
Ta odpověď ve mně vyvolala nepříjemný pocit.
Než jsem stihla položit další otázku, natáhla se po tašce.
— Děkuju, Terezo. Jakub mi pomůže všechno uklidit.
Dveře se zavřely dřív, než jsem stačila cokoli namítnout.
Ještě několik vteřin jsem stála na verandě. Byla jsem zmatená a zároveň trochu zahanbená. Napadlo mě, jestli jsem ji svými otázkami neurazila. Ano, Marie byla stará, ale rozhodně nebyla bezmocná. Měla právo rozhodovat o vlastním životě bez mého souhlasu.
Přesto jsem ten rozhovor nedokázala pustit z hlavy.
O dva dny později jsem Jakuba viděla poprvé.
Právě jsem se chystala odjet do práce, když se otevřely vstupní dveře Mariina domu. Ven vyšel mladý muž a za sebou je pečlivě přivřel.
Mohlo mu být něco kolem dvaceti.
Měl vyšisované džíny, obyčejnou šedou mikinu a obnošené tenisky. Tmavé vlasy mu trčely do všech stran a štíhlá postava způsobovala, že působil ještě mladší. Rozhodně nevypadal jako uhlazený podvodník z televizního kriminálního seriálu. Spíš jako obyčejný kluk, který má problém vyjít s penězi.