Tu noc jsme s mým zetěm uvízli v laciném motelu někde mezi malou vesnicí a městem. Za okny skučel vítr jako hladový pes od sousedů, kterého nechali přes noc venku, a naše stará škodovka vypověděla službu přímo na silnici, jako by už měla všech těch nekonečných cest jednoduše dost. Odtahová služba nám oznámila, že se k nám dostane nejdřív za svítání. V pokoji byl cítit zatuchlý vzduch, vlhké dřevo a cosi neurčitě smutného, jako by se tam za celé roky nahromadily cizí nenaplněné naděje. Pružiny v postelích naříkaly při sebemenším pohybu a člověk měl pocit, že se nábytek každou chvíli rozpadne.
Jmenuji se Helena a je mi šestapadesát. Za osudovou krasavici jsem se nikdy nepovažovala, ale mezi stařenky jsem se rozhodně také ještě zapisovat nehodlala. A troufám si říct, že leckteré mladší ženě bych pořád dokázala směle konkurovat.
Naproti mně seděl Petr, můj zeť. Vysoký, štíhlý chlap s unavenýma očima a tmavým strništěm, kvůli němuž připomínal hrdinu nějakého staršího kriminálního filmu.
Vraceli jsme se od mé sestry Marie, která bydlela na vesnici. Pořád pekla koláče skoro tak velké jako poklice od hrnce a každému hostu nalévala domácí bylinnou slivovici připravovanou podle údajně tajného rodinného receptu.
Moje dcera Lenka zůstala ve městě. Jako obvykle se objevila nějaká neodkladná práce, která pro ni byla důležitější než společné rodinné setkání.
A tak jsme se s Petrem ocitli sami v malém hotelovém pokoji se dvěma úzkými postelemi a povlečením, které podle vzhledu pamatovalo časy, kdy člověk musel stát frontu pomalu na všechno.
— Tak co, Petře? — zeptala jsem se a z cestovní tašky vytáhla láhev pšeničné vodky, kterou jsem pro jistotu vzala z domova. — Nebudeme tu přece sedět jako dva pařezy uprostřed rybníka. Aspoň se trochu zahřejeme, než dorazí ten náš slavný odtah.
Petr se pousmál. V očích měl dobře známou únavu člověka, který s Lenkou žije už dost dlouho na to, aby přesně věděl, co znamená její náladovost.
Bylo mu teprve dvaatřicet, ale někdy vypadal, jako by její složitou povahu nosil na ramenou minimálně deset let.
Rozlila jsem vodku do plastových kelímků. Nic důstojnějšího jsme v pokoji nenašli.
Přiťukli jsme si tak hlasitě, že jsme nejspíš probudili i šváby ukryté někde za odchlípnutou tapetou.
— Na co si připijeme, Heleno? — zeptal se Petr a první doušek polkl pomalu, skoro obřadně, jako kdyby nepil obyčejnou vodku, ale nějakou drahou letitou whisky.
— Na to, aby se nám život nekazil tak často jako tahle zatracená škodovka, — odpověděla jsem a obrátila kelímek do sebe.
Alkohol mě pálil v krku, ale vzápětí se mi tělem rozlilo příjemné teplo. Najednou jsem měla pocit, že mi někdo ubral dobrých dvacet let.
— Vždyť jsi ještě mladý chlap, Petře, a vzdycháš jako starý trabant, když se snaží vyjet prudký kopec.
Rozesmál se a opřel se do židle.
Ta odpověděla dlouhým bolestným zavrzáním, jako by také chtěla přispět svou stížností na těžký život.
— Vy tím myslíte Lenku? — zeptal se Petr. — Ta mě jednou opravdu odstaví někam do garáže. Každý večer si najde něco nového. Jednou je polévka málo slaná, podruhé mám boty na špatném místě a potřetí prý moc hlasitě dýchám.
Odfrkla jsem si a znovu nám dolila.
Rozhovor se rozběhl nečekaně snadno, jako voda v potoce po jarním lijáku.
Nejdřív jsme probírali Marii, která se nás před odjezdem snažila napojit domácí slivovicí ze třílitrové sklenice s vybledlým nápisem „Kompot 1975“.
Pak jsme se, ani nevím jak, dostali k vlastnímu životu.
Vodka nám postupně rozvazovala jazyky a za chvíli jsme spolu mluvili jako dva staří známí, které náhoda zavřela do stejného kupé ve vlaku jedoucím přes celou republiku.
— Poslouchej, Petře, — řekla jsem a podívala se na něj přes okraj plastového kelímku. — Co se mezi tebou a Lenkou vlastně děje? Jsi mladý, zdravý, pohledný chlap. A ona chodí pořád zamračená, jako kdyby právě snědla celý citron. Vy se doma už vůbec neumíte jeden pro druhého nadchnout?
Petr znejistěl.
Pomalu otáčel kelímkem mezi prsty, jako by doufal, že někde na jeho dně najde připravenou odpověď.
— Nevím, Heleno. Někdy mi připadá, že jsme s Lenkou jako dva odizolované elektrické dráty. Člověk čeká jiskru, ale místo ní je pokaždé jen zkrat. Snažím se, jenže jí vadí skoro všechno. Vždyť její povahu znáte sama.
Věděla jsem přesně, o čem mluví.
Lenka byla tvrdohlavá odmalička. Po svém otci. Jakmile si něco vzala do hlavy, přesvědčit ji o opaku bylo skoro nemožné.
A Petr už byl z její věčné nespokojenosti očividně unavený.
Naklonila jsem se trochu dopředu. Alkohol změkčoval ostré hrany světa kolem nás a mě náhle napadlo, že si z něj trochu vystřelím.
— A zkusil jsi s ní někdy pořádně zatřást? Ženská je občas jako vlhké dřevo v kamnech. Když ho správně nerozpálíš, jen kouří a nic z něj není. Třeba tvoje Lenka už dávno vychladla.
Petr se zakuckal.
Vykuleně na mě zíral a v jeho výrazu se mísily rozpaky s naprosto skutečným zájmem.
— To myslíte vážně, Heleno? — dostal ze sebe, když si utřel ústa rukávem. — Bavíme se přece o vaší vlastní dceři.