Vešli dovnitř.
V předsíni stály nové pánské lakýrky.
Vedle nich ženské lodičky na vysokém podpatku.
Na věšáku visela Petrova stará bunda, ale pod ní vykukoval lem nového saka, které Markéta nikdy neviděla.
Z pokoje se ozýval hlasitý a spokojený smích Heleny.
„Petříčku, ty jsi ale šikovný! Ten uzený losos se úplně rozpouští na jazyku. A ten kaviár! Opravdový, ne ta bílkovinná břečka, kterou kupuje sousedka.“
Markéta vstoupila do pokoje.
Na okamžik se zastavil čas.
Uprostřed místnosti stál obrovský kulatý stůl, jehož nový lak se leskl. Stěny pokrývaly právě ty tapety Palazzo — těžké, s třpytivým zlatým vzorem. Ze stropu visel nový lustr.
Stůl se prohýbal pod jídlem. Pečené maso, červený kaviár naaranžovaný do růžiček, láhev drahého koňaku se zlatou etiketou, ovoce a dort.
U stolu seděli tři lidé.
Helena v nových šatech s lurexem a s pečlivě vyčesanými vlasy.
Její sestra Milada, kterou Markéta předtím viděla jedinýkrát, na vlastní svatbě.
A Petr.
Seděl v čele stolu v dokonale bílé košili rozepnuté u krku. V ruce držel vidličku a na tváři měl výraz člověka, který je naprosto spokojený se svým životem.
Václav za dceřinými zády tiše hvízdl.
Petr upustil vidličku.
Kovové cinknutí rozbilo celý obraz hojnosti a blahobytu.
„Markéto!“ vydechl.
Do tváře se mu okamžitě nahrnula krev.
„My tady jen… slavíme maminčin svátek.“
„Svátek?“ zopakovala Markéta tiše.
V nastalém tichu zazněl její hlas až nepříjemně zřetelně.
„Heleno, ty máš svátek přece v létě.“
Pomalu došla blíž ke stolu.
Nedívala se na tchyni.
Pozorovala pouze svého manžela.
Jeho bílou košili.
Nové masivní hodinky na zápěstí.
„Tři měsíce mi tvrdíš, že vám nevyplácejí mzdu. Pak jsi řekl, že tě propustili a žádnou práci nemůžeš najít. Žiješ z mých peněz. Vzal sis všechno, co jsem měla. Dokonce i úspory na zubaře.“
„Markéto, nezačínej,“ zamumlal Petr.
Veškerý jeho předchozí lesk byl pryč. Znovu vypadal jako ubohý prosebník z chodby.
„Vyplatili mi jen malou prémii,“ vyhrkl. „Chtěl jsem mámě udělat překvapení. Pomoci jí s opravou.“
„Malou prémii?“ Václav přistoupil ke stolu a ukázal na láhev. „To je Hennessy? Jestli je pravé, stojí nejmíň patnáct tisíc. Kolik takových malých prémií jsi tedy dostal? Včera jsi od manželky loudil dva tisíce.“
„Do toho vám nic není!“ vložila se ostře Helena. „Jsou to peníze mého syna. Má právo utratit je za vlastní matku, ne za kdekoho.“
Uvnitř Markéty něco prasklo.
Nepropadla však hysterii.
Naopak. Najednou cítila chladnou, téměř děsivou jasnost.
Vzala ze stolu talíř s pečeným masem.
„Chutná vám?“
„Polož to zpátky!“ zařvala Helena.
Markéta talíř pomalu obrátila.
Tučné plátky masa dopadly na nový béžový koberec.
„Co to děláš, šílená ženská?!“ vykřikla Helena a vyskočila.
Markéta uchopila misku s kaviárem.
„Tohle je také z mých peněz? Těch padesát tisíc, které jsi, Petře, údajně půjčil kolegovi — ty skončily tady?“
Petr se v židli téměř scvrkl.
„Markéto, já ti všechno vrátím.“
„Ne, Petře. Nevrátíš. Nemáš z čeho.“
Vysypala červený kaviár přímo do mísy s bramborovým salátem a klidně ho promíchala lžící.
„Udělej s ní něco, úplně se zbláznila!“ ječela Helena.
„A co mám dělat?“ pokrčil Václav rameny a jen stěží potlačoval úsměv. „Jsem starý člověk. Tady jde o vaše majetkové vztahy, vyřešte si je sami. A jestli byl majetek pořízený během manželství, má manželka právo jíst kaviár, jak se jí zachce. Se salátem, nebo třeba ze země.“
Markéta se podívala na obrovskou krabici s televizí v rohu.
„Kde je účtenka?“
„Jaká účtenka? Žádná není!“ zalhal Petr.
„Nejspíš bude v krabici,“ poznamenal ochotně Václav.
Markéta přešla k balení a sáhla dovnitř.
Skutečně tam našla obálku s dokumenty.
Pokladní doklad.
64 000 korun.
Zaplaceno včera.
„Výborně. Šedesát čtyři tisíc. Můj zubař z toho bude mít radost.“
Účtenku přeložila a zasunula si ji do kapsy.
„Tati, pomoz mi to odnést.“
„Cože?!“ vykřikli současně Petr i Helena.
„Televizi. Byla koupená během našeho manželství z peněz, které můj manžel před rodinou tajil, zatímco já ho živila a platila všechny jeho výdaje.“
„Na to nemáš právo!“ vyskočil Petr a pokusil se jí zastoupit cestu. „Je to dárek pro mámu!“
Václav udělal krok vpřed.
Byl menší než jeho zeť, ale vyzařoval z něj tak klidná a těžká autorita, že Petr mimoděk ustoupil.
„Sedni si, Petře. Dej si rybu, než vystydne.“
Markéta mezitím vytahovala plochý televizor z pěnového obalu.
„A ještě něco,“ řekla s námahou. „Klíče od auta.“
Petr zbledl.
„Na co?“
„Protože benzín jsem platila já. Před měsícem jsem ze své karty zaplatila i povinné ručení. Auto si beru zpátky. Ty můžeš jezdit tramvají. Podle toho, co mi pořád vyprávíš, stejně nemáš peníze.“
Natáhla ruku.
„Klíče. Hned.“
Petr roztřesenými prsty sáhl do kapsy a hodil svazek na stůl.
Cinknutí kovu znělo Markétě skoro jako hudba.
„A kartu,“ dodala. „Tu, na kterou chodí tvoje údajně zpožděná výplata.“
Petr neochotně vytáhl plastovou kartu.
Markéta mu ji vzala.
„Tati, vezmi televizi.“
Václav si odfrkl, ale krabici zvedl s neskrývaným potěšením.
„To je ale macek. Dobrá technika. Z důchodu bych na ni šetřil půl roku.“