Vyrazili ke dveřím.
Na prahu se Markéta ještě otočila.
Helena seděla rudá vzteky.
Milada zírala s pootevřenými ústy.
Petr si položil hlavu do dlaní.
Oslava byla definitivně zničená.
Tapety Palazzo mlčky shlížely ze stěn na tu spoušť.
„Mimochodem,“ řekla Markéta směrem k tchyni, „ta rekonstrukce nevypadá špatně. Jen lišty jsou nalepené nakřivo. Odvedli dost lacinou práci.“
Pak vyšla na chodbu.
Když scházeli dolů, z bytu se stále ozýval křik.
Helena synovi nadávala.
Petr se snažil něco vysvětlovat.
Venku bylo horko a slunce Markétě svítilo přímo do očí.
Václav opatrně postavil televizi vedle lavičky.
„Tak co, děvče? Kam tenhle trofejní kus uložíme?“
„Máme účtenku. Zkusíme ho vrátit do obchodu. Potřebuju si nechat spravit zub.“
„Rozumné. A co uděláš s Petrem? Byt je přece na hypotéku a koupili jste ho během manželství.“
Markéta najednou ucítila neuvěřitelnou lehkost.
Jako by jí někdo z ramen sundal obrovský batoh plný kamení.
„Byt prodáme. Nebo si vezmu úvěr a odkoupím jeho podíl.“
Podívala se na klíče od auta v dlani a stiskla tlačítko.
Starší, ale stále spolehlivý Ford zapípal za rohem.
„Nasedni, tati. Odvezu tě. A Barykovi dám pár párků, mám je v kufru. Dnes odvedl svou práci stejně poctivě jako ty.“
Václav se usmál, popadl televizi a zamířil k autu.
Markéta usedla za volant a upravila zpětné zrcátko.
V odrazu uviděla vlastní oči.
Unavené.
Bez make-upu.
Ale živé.
Poprvé za poslední tři měsíce v nich nebyl strach z dalšího dne.
Vtom se telefon zavibroval.
Zpráva od Petra:
„Markéto, co jsi to vyváděla? Máma pláče. Vrať se, promluvíme si…“