„Dcero, tvůj manžel právě vláčí tašky s jídlem do bytu své matky. Neříkala jsi přece, že mu nevyplácejí mzdu?“
Chodba byla úzká a dusná, jako hrdlo, v němž uvízl výkřik. Markéta se opírala zády o chladnou zeď a pozorovala svého manžela Petra, jak si spěšně zavazuje boty. Tahal za tkaničky tak nervózně, jako by je chtěl uškrtit.
„Markéto, pochop to, nebude to trvat dlouho!“ zvedl k ní oči. V jejich pohledu se mísila prosba s podrážděním, které už měla dávno nastudované nazpaměť.
„To o krátké době mi říkáš už od minulého úterý, Petře.“
„Je to prostě složitá situace,“ vyjel na ni, ale hned ztišil hlas. „Mně samotnému je z toho zle. Myslíš, že mě baví prosit vlastní ženu o peníze na dopravu? Musím natankovat a na pohovor jedu přes celé město. Je to nějaká podivná firma, ale prý platí hned a v hotovosti. Dej mi dva tisíce. Jakmile dostanu peníze, okamžitě ti je vrátím. I s něčím navíc.“
Pokusil se usmát, jenže jeho úsměv působil uboze a nepřirozeně, jako by byl na obličej přilepený.
Markéta mlčky odešla do kuchyně. Linoleum tam bylo staré a poseté žlutými skvrnami, které už nedokázal odstranit žádný čisticí prostředek. Otevřela plechovou dózu od sušenek, kam si schovávala peníze na ošetření zubů, a vytáhla dvě bankovky.
Když se vrátila, Petr už přešlapoval u dveří a prohledával kapsy.
„Tady.“
„Ty jsi moje zachránkyně!“ políbil ji suchými rty na tvář. „Tak já běžím. Nebude se ti stýskat. Večer přijdu pozdě, ještě se musím zastavit u mámy. Teče jí kohoutek, tak jí pomůžu.“
Dveře se zabouchly a zámek cvakl. Jako by za sebou zavřel nejen byt, ale i jejího manžela, peníze a poslední naději na klidný večer.
Markéta se po zdi nesesunula. To by mu věnovala příliš velkou čest. Vrátila se do kuchyně, posadila se na rozviklanou stoličku a zadívala se z okna. Za zaprášeným sklem pulzoval život sídliště. Mladé matky tlačily kočárky, kurýři s obrovskými batohy kličkovali mezi auty a někde v dálce kvílela siréna.
Bylo jí dvaatřicet. Pracovala jako vedoucí v obchodě s látkami Hedvábí a samet. Splácela hypotéku na dvoupokojový byt. A živila manžela, který se za posledního půl roku změnil v černou díru pohlcující rodinný rozpočet.
Petr nikdy nebyl člověk, který by sahal po hvězdách, ale dřív býval alespoň spolehlivý. Pracoval v nábytkářské výrobě a nosil domů průměrnou výplatu. Jenže před třemi měsíci se všechno zhroutilo. Omezili směny, přerušily se dodávky a firma zmrazila účty. Petr domů nepřinesl už ani korunu, zato peníze pravidelně odnášel.
Markéta otevřela bankovní aplikaci.
Na účtu měla 4 300 korun.
Do výplaty zbývalo deset dní.
V lednici byla půlka másla, dvě vejce a sklenice nakládaných okurek, kterou jí přinesla matka.
„Tak nějak žijeme,“ řekla nahlas prázdné kuchyni.
V práci bylo všechno jako obvykle. Hluk, prach a role látek naskládané téměř až ke stropu. Prodavačka Lenka zase přehnala osvěžovač vzduchu.
„Markéto, volal dodavatel galanterie. Zase zdražili, darebáci.“
„Vyřídím to,“ zamumlala Markéta a zamířila do své malé kanceláře.
Sedla si k počítači, ale čísla v tabulkách se jí rozplývala před očima. Myšlenky se pořád vracely k Petrovi.
Včera z něj nebyl cítit pot po vykládání zboží jako dřív. Voněl po něčem drahém a kořeněném — po koriandru, pečeném mase a výrazném koření. Tvrdil, že ho chlapi pohostili kebabem.
Jenže kebab takhle nevoní.
A pak tu byly ty telefonáty.
V poslední době odcházel telefonovat do koupelny a schválně pouštěl vodu.
Markéta se nikdy nepovažovala za paranoidní ženu a do cizích kapes nelezla. Teď se však celý prostor kolem ní pomalu stahoval, jako by z něj vytěsňoval její vlastní život.
V poledne vešla do prodejny stálá zákaznice, paní Božena, dáma, která si šila šaty hodné císařovny v exilu, přestože bydlela v obyčejném paneláku o několik ulic dál.
„Markétko, zlatíčko, vyber mi samet. Ale takový, aby nevypadal lacině. Chci šaty jako ta sultánka ze seriálu.“
„Máme novou smaragdovou kolekci, ale je poněkud dražší,“ usmála se Markéta nuceně.
„Peníze jsou prach. Člověk si musí dělat radost. Můj zeť-parazit také pořád opakoval: ‚Peníze nejsou, tchyně.‘ A milence přitom koupil kožich. Jak jsem na to přišla? Našla jsem účtenku v přihrádce auta. Hlupák ji ani nevyhodil.“
Markéta strnula.
Účtenka.
Ještě téhož večera, když Petr odešel do sprchy, poprvé za sedm let porušila vlastní pravidlo.
Jeho džíny ležely přehozené přes židli.
Sáhla do zadní kapsy. Prázdná.
V přední našla zapalovač a drobné.
Pak jí prsty narazily na zmuchlaný papírek.
Byla to účtenka z velkého obchodu se stavebninami.
Datum: včerejší den.
Čas: 14:30.
Přesně v tu chvíli měl být podle svých slov na pracovním pohovoru.
Vinylové tapety Palazzo — šest rolí, 18 000 korun.
Lepidlo na tapety — tři balení.
Stropní lišta — patnáct metrů.
Celkem 24 500 korun.
Platba kartou.
Poslední čísla karty nepatřila ani její kartě, ani kartě Petrovi, kterou znala.
Voda v koupelně utichla.
Markéta rychle vrátila účtenku na místo. Ruce se jí třásly.
Odkud měl peníze na tapety, když jejich byt nikdo už pět let neopravoval?