Petr vyšel z koupelny rozcuchaný, s ručníkem omotaným kolem boků.
„To je úleva. Markéto, není něco k jídlu? Celý den běhám, neměl jsem ani kousek máku mezi zuby.“
Podívala se na něj pozorně.
Nevypadal ani vyhladověle, ani vyčerpaně. Na bocích se mu dokonce začínalo usazovat trochu tuku.
„Těstoviny,“ odpověděla. „A zbyl jeden párek. Já hlad nemám.“
Petr se zamračil, ale nic neřekl.
„Dobře, nějak to zvládnu. Mimochodem, volala máma. Zase jí skáče tlak a potřebuje nějaké zahraniční léky. Slíbil jsem jí pomoc, ale znáš moji situaci. Neposlala bys jí pár tisíc? Vrátím ti to, přísahám. Příští týden už mi určitě dají zálohu.“
Uvnitř Markéty se něco definitivně ochladilo.
Jako by ledová vrstva zakryla i poslední zbytky její trpělivosti.
„Petře, do výplaty mi zbývají čtyři tisíce. Sami nemáme z čeho žít.“
„Ale je to moje matka!“ rozhodil teatrálně rukama. „Je stará a je jí špatně. Chceš snad, aby dostala mrtvici?“
Byla to jeho oblíbená věta.
Petrova matka Helena byla ve skutečnosti silná žena, pevná skoro jako tank. Jakmile však hrozilo, že by se musela vzdát vlastního pohodlí, okamžitě se proměnila v umírající labuť.
„Dobře,“ řekla Markéta tiše. „Pošlu jí to.“
Peníze odeslala.
Zůstaly jí dva tisíce.
Tu noc téměř nespala.
Ležela a poslouchala, jak Petr vedle ní bezstarostně oddechuje jako dítě, které někdo nakrmil a uložil do teplé postele.
Myšlenky se znovu a znovu vracely k účtence.
Vinylové tapety Palazzo.
Kdo opravuje byt?
Helena bydlela v jiné části města, v dobře udržovaném starém domě, který zdědila po svém manželovi, univerzitním profesorovi. Markéta tam chodila jen zřídka. Tchyně ji příliš v lásce neměla. Považovala ji za obyčejnou a málo ambiciózní.
Ráno Markéta zavolala otci.
Václav, bývalý policista, byl muž ze staré školy. Nyní pracoval jako hlídač na parkovišti v režimu dlouhých směn a ve volnu se bavil psaním stížností správci domu kvůli každé prasklé žárovce na chodbě.
„Ahoj, tati. Jak se máš?“
„Dcero moje, mám se dobře. Baryk si poranil tlapku, tak ho léčíme. Ale proč voláš tak brzy? Stalo se něco? Zníš jako svědek při výslechu.“
„Tati, potřebuju pomoct.“
„S čím?“
„Je to trochu zvláštní.“
„Tak povídej. Koho mám postrašit? Nebo zakopat?“ pokusil se zavtipkovat, ale v hlase mu okamžitě zazněl kovový tón.
„Potřebuju, abys někoho sledoval.“
„Aha. Koho? Petra?“
„Ano. A také jeho matku.“
Václav si odkašlal.
Petra nikdy neměl zvlášť rád a za jeho zády mu říkal „améba v kalhotách“.
„Adresa Heleny je mi známá. Co mám zjistit?“
„Jestli tam probíhá rekonstrukce, jestli něco dovážejí, jestli nakupují drahé věci. A jak často se tam Petr objevuje.“
„Rozumím. Dnes nemám službu. Zaujmu stanoviště hned ráno. Baryka vezmu s sebou jako krytí, budu vypadat, že venčím psa. Prohlédneme každý keř v okolí.“
Uplynuly dva dny.
Petr dál hrál roli vyčerpaného nezaměstnaného.
Ráno odcházel hledat práci.
Večer se vracel domů, nadával na krutý svět kapitalismu a bez výčitek snědl večeři, kterou mu Markéta připravila.
Markéta se mezitím pomalu měnila v kámen.
V práci se usmívala na zákazníky, řešila potíže a vyplňovala tabulky.
Po večerech se vracela do domácího divadla lží.
Ve středu měla volno. Seděla doma a přepočítávala mince z pokladničky.
Na chleba by ještě vystačily.
Na jízdné také.
Krátce po poledni zazvonil telefon.
„Dcero, poslouchej pozorně. Podávám hlášení. Objekt ‚Synáček‘ dorazil k objektu ‚Matka‘ přesně v deset hodin. V půl dvanácté přijelo auto s elektronikou. Vyložili obrovskou krabici. Podle velikosti bych řekl, že je v ní televize nejméně s úhlopříčkou padesát palců. Petr ji osobně převzal. Nakladačům dal spropitné. Viděl jsem dalekohledem stovku.“
„Televize…“ zašeptala Markéta.
„A to ještě není všechno. Ve dvanáct přijela další dodávka. Z restaurace Zlaté rouno. Tašky měly logo.“
Markétu polilo horko.
Zlaté rouno patřilo k nejdražším podnikům v jejich okolí.
Petr ji tam vzal jen jednou.
Když ji požádal o ruku.
Před sedmi lety.
„Tati, jsi tam?“
„Jsem, děvče. Sedím v parku naproti domu a čtu noviny. Baryk spí.“
Téměř minutu mlčela.
V hlavě se jí skládal obraz odporný a lepkavý jako rozlitý sirup.
Zatímco šetřila i na obyčejné věci a chodila z práce pěšky, aby neutratila peníze za dopravu, její manžel nejenže nepracoval.
On žil úplně jiný život.
A zřejmě ho financoval i z peněz, které jí bral.
„Tati, jedu za tebou. Počkej na mě.“
Cesta trvala asi čtyřicet minut.
Markéta vystoupila na zastávce v ulici Stavební.
Václav seděl na lavičce v parku a vedle něj podřimoval rezavý teriér.
„Ahoj, holčičko. Jsou nahoře. Svítí se tam a hraje hudba, slyšíš?“
Z otevřeného okna ve třetím patře se skutečně ozývala veselá melodie.
„Má Helena narozeniny?“
„Ty má v březnu.“
„Tak možná slaví dobytí Bastily,“ ušklíbl se Václav. „Pojďme to ověřit. Kód od vchodu jsem odkoukal od pošťáka.“
Vešli do domu.
Jakmile vystoupali do třetího patra, změnil se vzduch.
Byla v něm cítit oslava, pečené maso a drahý parfém.
Dveře bytu číslo dvanáct zůstaly pootevřené.
Markéta se zastavila na prahu.
Otec jí položil ruku na rameno.
„Klid, děvče.“